Příběh Hromového klanu I.

„Dobrá,“ řekl Duskclaw trpce, „ale nečekejte že mne najdete na stejném místě.“ Párkrát pomalu zamrkal jako by čekal co dalšího se bude dít. Zvedl se zpátky na nohy a protáhl se. Zavětřil jestli ucítí nějakou kořist poblíž, ale jejich rozhovor musel všechny potenciální úlovky vystrašit, a proto byly cítit pouze pachy přítomných koček -jeho, Mossfura a Rainheart-. Rozhlédl se a přemýšlel kterým směrem se vydá. Určitě jiným než oni.

Rainheart na chvíli doufala, že půjde Duskclaw s nimi. Povzdechla si a nepatrně se pousmála. Alespoň Mossfur. Stále mnohem lepší než aby šla na lov sama, nebo jenom s Duskclawem. "Dobře. My půjdeme..." Rain se zarazila a zamyslela se, kam by mohli jít. U toho písčitého dolíku vždycky cítila spoustu kořisti. Třeba tam bude mít větší šanci na to aby něco ulovila. I s tou poraněnou tlapkou. V duchu proklínala Duskclawa zato co ji udělal. Uvědomuje si co všechno ji vůbec způsobil? Kvůli němu se ji teď hůř loví! Zahnala myšlenky stranou a zhluboka se nadechla, aby dokončila větu. "My půjdeme směrem k té písčité mýtince, kde jsme se poprvé potkali" mňoukla směrem k Duskclawovi lehce smutným tonem. Donutila se na jejich první setkání a noční boj nemyslet. "Hodně štěstí" mňoukla na Duskclawa, poté kývla na Mossfura a pomalým krokem se vydala do lesa.

Mossfur se podíval na Duskclawa a potom se nadšeně vydal za Rainheart. Jenže Mossfur zapomněl na svoje rameno a když si všiml, že Rainheart už je nějaký ten kousek před ní, rozběhl se. Jakmile se rozběhl, hned poznal že to neměl dělat, protože ho rameno začalo silně bolet, tak se zastavil a kulhavým krokem došel až k Rainheart. "No.. jak jsem říkal.. já lovit neumím, takže se mnou to bude těžší" řekl, podíval se Rainheart do očí a usmál se.

Rainheart si zamračeně prohlédla jeho rameno. "Měl by sis ho víc šetřit" poznamenala. A já bych si měla šetřit tu nohu, jinak bude Duskclaw lovit jídlo pro nás všechny... Rainheart se zhluboka nadechla a zavětřila. "Snaž se ulovit, alespoň něco k jídlu. Nijak se nenamáhej, prostě zkus najít něco k jídlu, aniž by ses zabil" mňoukla a lehce pobaveně se usmála. Poté znovu zavětřila a tentokrát se ji rozzářily oči. Hraboš! pomyslela si. Na tyhle malé hlodavce má docela štěstí... Ještě aby měla štěstí na to, ulovit ho. Přikrčila se a zamířila dál do hustého lesního podrostu. Uši měla nastražené a oči přivřené, kladla opatrně jednu tlapku za druhou. Párkrát ji málem ušlo bolestné syknutí. Proč to musí tolik bolet? Když už měla hraboše na dohled, jen stěží ignorovala to prokleté pálení. Přikrčila se, zhluboka se nadechla a vyskočila. Při dopadu se ji bohužel podlomila zraněná noha, takže se malému zvířátku podařilo utéct. Rainheart vztekle zavrčela. Tak tohle úplně nevyšlo.. pomyslela si hořce. Zhluboka se nadechla a znovu zavětřila. Nic. Povzdechla si a se skloněnou hlavou se vydala dál. Po chvíli ucítila králíka. Naprázdno polkla a nejistě švihla ocasem. Má na to, ulovit králíka? Nebude to zbytečné? Nakonec se přikrčila do lovecké pozice a pomalu se vydala po pachu. Bolest zatím úspěšně ignorovala, zatímco se prodírala lesem. Nakonec ho uviděla jak poskakuje mezi stromy sem tam a občas si ukousne kus trávy. Rain si ho prohlížela a v duchu doufala, že ji neuteče. Bude se muset hodně odrazit, aby dopadla přímo na něj a taky se musí pokusit co nejvíce ignorovat tu bolest, která se určitě objeví. S úšklebkem se odrazila a dopadla přímo na nebohého králíka, který byl tak vystrašený, že se zprvu ani nebránil. Proto měla Rain dost času na to aby ho zakousla a následně o několik kroků ustoupila kvůli prudké bolesti, která ji vystřelila z přední tlapky a rozlila se celým jejím tělem. Nepotlačila ani bolestné vyjeknutí. Zhluboka se nadechla. Rána ošklivě štípala a byla si naprosto jistá, že se ji tam dostala špína a prach. Ale za toho králíka to stálo pomyslela si s lehkým úsměvem. Teď ho stačí dotáhnout k potoku.

Duskclaw se vydal téměř opačným směrem než Rainheart a Mossfur. Chtěl jít co nejdál, aby je náhodou nepotkal. Pomalu procházel houštím se zrakem skloněným k zemi. Tiše něco mumlal, pravděpodobně proto aby zahnal svůj vztek, který se k němu dostal až teď -jak opožděná reakce na všechny jeho problémy-. Zvedl hlavu až když mu nad hlavou zmizely koruny stromů a do očí mu přímo zasvítili paprsky zapadajícího slunce. Musel si přivyknout na světlo odrážející se od... ŘEKA! Duskclaw se začal lehce klepat. Snad ničeho se nebál víc než hodně tekoucí vody naráz. Stál jako zkamenělí s vyděšeným výrazem ve tváři a staženým ocasem mezi zadníma nohama. Párkrát zamrkal a snažil se pohnout ale jeho svaly ho neposlouchali. Je to jen voda. Ale hodně vody! Zůstaň v klidu, zůstaň v klidu.... To nejde! Nepanikař nepanikař!

Rainheart silně kulhala a několikrát potlačila vyjeknutí. Táhnout králíka po cestě a skoro nevidět na cestu není zrovna nejlepší. Obzvlášť když zraněnou tlapkou zakopnete o kořen nebo nějaký kámen... Párkrát měla pocit, že ji aji z očí vyhrkly slzičky. Po nějaké době položila králíka na zem a posadila se. Zhluboka dýchala, zatímco si prohlížela zraněnou tlapku. Srst se ji prudce naježila. Tohle všechno je chyba toho prašivce! pomyslela si naštvaně. Kdyby na ní nezaútočil na té písečné mýtince, nikdy by se s ním nepustila do boje a nikdy by nepřišla k tomuhle zranění. S povzdechnutím se opět postavila, popadla svou kořist a rozešla se. Teď už byla cesta lepší. Pouze jednou zavadila zdravou packou o kořen, takže se ji druhá málem podlomila, jelikož na ni přenesla příliš velkou váhu. Když dorazila k potoku, úlevně položila králíka na zem. Zhluboka se nadechla. Nejradši by si teď zašla k řece trochu zaplavat, ale bolest v tlapce jí to výrazně zakazovala. Na další cestu už nemá dost síly... Unaveně si lehla na zem a se smutným pohledem se zadívala na nebe. Slunce už pomalu zapadalo a obloha začínala tmavnout. Rainheart si lehla na bok a zamyšleně sledovala svou tlapku. Až se uzdravím, tak si to s tím krysákem vyřídím....

Když Rainheart zmizela, Mossfur nastražil uši a zavětřil. Nic. Proto zamířil do lesa. Šel co nejpotišeji mohl. Po několika krocích znovu zavětřil. Tentokrát něco ucítil. Myš! Mossfur byl rád že si zaloví, protože pár dnů nelovil a poslední co jedl bylo od Rainheart. Přikrčil se a potichu zamířil ještě hlouběji do lesa. Po krátké chvíli viděl myš několik kroků od něj. Byla celkem tlustá, takže kdyby ji Mossfur ulovil, byl by to pro něj úspěch. Připlížil se ještě blíž. Očima myš pozorně sledoval. Vůbec netušila, že tam Mossfur je, ale brzy se to dozví. Bohužel pro Mossfura se to dozvěděla dřív než po ní stihl Mossfur skočit, protože omylem stoupl na miniaturní větvičku a ta křupla, čehož si myš samozřejmě všimla, neváhala a utekla. Sakra. Mossfur se v duchu proklínal, že je takový nešika.
Když zavětřil znovu, nic necítil a proto se vydal ještě hlouběji do lesa. Znovu zavětřil a ucítil známy pach hraboše. Znovu se přikrčil a zamířil za pachem hraboše - hlouběji do lesa. Hraboš o Mossfurovi -nečekaně- nevěděl. Mossfur opatrně našlapoval tohohle už nenechám utéct řekl si v duchu a připravil se ke skoku. Doufal, že od hraboše není moc daleko. Potom vyrazil. Skočil po hrabošovi a bolest v rameni se objevila. Dopadl hrabošovi na záda. Zakousl se do něj a doufal že není až tak marný případ, že by dopadl hrabošovi na záda, zakousl se mu do krku, ale ten hraboš by pořád žil. To by byl opravdu hodně marný případ. Když ale pustil hraboše na zem, ulevilo se mu, protože hraboš byl mrtvý.

Duskclaw stále vystrašeně civěl na řeku. Jeho ocas už zase švihal ze strany na stranu, ale svaly měl stále ztuhlé, jako kdyby nikdy nebyly stvořeny k tomu se normálně hýbat. Jen klid jen klid... to se zvládne. Dusk se pokusil obrátit zrak zpátky k zemi. Zhluboka se nadechl a vydechl. Pomalu a opatrně posunul levou zadní tlapu o kousek dozadu. Tak... a znovu. Pomalu posunul i pravou a obě přední tlapy zpátky k porostu. Zavřel oči a pokusil se otočit k řece zády. Když je znovu otevřel, tyčilo se před ním několik stromů. Vděčně se usmál. Měl chuť se ohlédnout za sebe,, ale věděl by jak to skončilo. Radši zaběhl do houští. Doufal že už se na tohle místo nikdy nevrátí.

Rainheart stále ležela na tom samém místě. Byla unavená, takže ji v tu chvíli ani nenapadlo toho králíka sníst. Místo toho smutně sledovala zranění na tlapce, ze kterého začala znovu vytékat krev. S povzdechem zavřela oči. Až bude schopná bojovat, vážně toho prašivce zabije... Jak tak přemýšlela nad vším možným i nemožným, začínala pomalu podléhat spánku. Zanedlouho už spokojeně spala, nechávajíc nedotčeného králíka hned vedle ní.

Mossfur se na hraboše hrdě díval. Přemýšlel jestli si ho má sníst teď a tady. Ještě by mi ho někdo snědl řekl si nakonec a do hraboše se hladově pustil. Když dojedl, olízl si tlamičku a postavil se. Podíval se kolem sebe, aby se trošku zorganizoval kde je. Zdálo se mu že slyší nějaké zvuky, ale to se mu asi jen zdálo.. V tom ucítil dalšího hraboše. Nastražil uši a vydal se za pachem. Hraboš byl k němu otočený zády a Mossfur se pomalu připlížil. Připlížil se ale až moc blízko k hrabošovi a když po něm skočil, tak ho přeskočil. Udělal jakýsi zvláštní kotoul a praštil se do hlavy. Slyšel jakýsi hlasitý zvuk a když otevřel oči aby se podíval co je to za zvuk, zjistil že je nedaleko od něj nějaká obrovská věc. Když se na tu věc podíval pořádně, zjistil že se k němu řítí příšera. Já jsem na hromové stezce!! Mossfur se pokusil postavit, ale když se postavil, podlomila se mu noha. Zkusil to znovu a podařilo se mu udržet na nohou. Když se podíval kolik má času na útěk, zjistil že je příšera přímo před ním. Potom už byla jen tma.


//pro pochopení.. 1. nevím jak se tu překláda silnice a auto, tak jsem to přeložila jako v Albatrosu.. 2. Auto začalo brzdit, takže když bylo u Mossfura, bylo dost pomalé na to aby Mossfura nezabilo.. ale ublížilo mu.. srazilo ho 3. proč tohle dělám? já na dva týdny odjíždím a nevím jestli tam kam jedu bude Wi-Fi, tak jsem musela vymyslet nějaký způsob, aby Mossfur moc nechyběl.. tak ho srazilo auto.. takže teď bude nějaké ty dva týdny v.. bezvědomí? nevím.. možná tam Wi-Fi bude a probudí se hned zítra.. každopádně pro všechny případy se mu muselo něco stát, aby na ty dva týdny (nebo jeden den) byl pryč.. doufám že to všichni pochopili.. xDD (a taky.. on z té silnice.. je na kraji silnice. není na silnici, protože když ho to auto srazilo, tak ho "odpálilo" (xDD) na kraj silnice.. ještě by ho tam nějaký auto dorazilo úplně.. ) //

Duskclaw kráčel zšeřelým lesem. I když usnul ještě ráno už se mu zase chtělo spát. Nebylo to nijak akutní ale spánek se vždycky hodí. Procházel se klidně dál dokud nezaslechl zurčení potoku. S temnou vzpomínkou v hlavě se vydal za zvukem.
První co uviděl byla Rainheart. Měl chuť dokonce pozdravit, ale pak zjistil, že spí. Zamrkal a rozhlédl se kolem jestli tu někde není Moss. Když se znovu obrátil na Rain, zaujal ho králík, co ležel vedle ní. Musela usnout dřív něž ho stihla sníst nebo jí ho tu nechal Moss. I když Moss říkal že neumí lovit... Doufal radši v odpověď číslo dvě, protože s dalším pohledem na králíka mu zakručelo v břiše. Nervózně se podíval stranou. Kdyby jí ho sem dal Moss tak by se nic nestalo kdyby zmizel, protože nikdy nevěděla že tu byl. Horší je ta druhá možnost. Duskclaw dlouho váhal co má udělat. Napadlo ho že si půjde lehnout a nechá to být, ale vůně králíka by ho nenechala spát. Pro jeho vlastní neštěstí -a taky pro Rainheartino- si zvolil tu možnost, kterou definitivně skončí dobré vztahy s Rainheart (nebo s Mossem, záleží na tom jak to s tím králíkem bylo a jestli se bude Rain ptát jestli si pochutnala na králíkovi co jí přinesl). Duskclaw popadl králíka a odběhl za nejbližší strom, aby kdyby se Rain náhodou vzbudila, nebyl hned terčem a začal se cpát. Králičí maso už hodně dlouho nejedl a zapomněl jak dobře chutná. Jedl co nejrychleji aby Rainheart nepojala žádné příliš velké podezření. Cítil se trochu provinile, ale čerstvé jídlo mu v žaludku dodávalo pocit uspokojení.

Rainheart sebou škubla a prudce vyskočila na nohy. Lapala po dechu a srdce ji zběsile bušilo. Měla pocit, že se ji do konce do očí nahrnuly slzy. Zběsile se rozhlédla kolem, a když zjistila, že je u potoka, úlevně vydechla. Byl to jen zlý sen... pomyslela si lehce roztřeseně. Ne, to nebyl sen. Byla to spíše vzpomínka.. na něco co se stalo. Roztřeseně si povzdechla. Oči měla stále vykulené strachem a celá se třásla. Když se rozhlédla kolem zjistila, že tu Mossfur ani Duskclaw ještě nejsou. Kde se tak zdrželi? Nestalo se jim něco? Možná se jim lov trochu protáhl.. pomyslela si a posadila se. Vzpomínka na jeden z nejhorších zážitků v jejím životě, jí kompletně otřásla a fakt, že se její společníci ještě nevrátili z lovu, tomu moc nepomáhal. Ale možná tu jsou a ona je jenom nevidí... Přeci jen už byla tma a ona kvůli šoku viděla jen matně. "Mossfure? Duskclawe?" mňoukla do ticha a doufala, že dostane aji odpověď.

Duskclaw už dojedl. Teď jen v klidu ležel a čistil si tlapky. Už si ani neuvědomoval co udělal.
Pak uslyšel Rainheartin hlas a začali se mu ježit chlupy. Co jsem to provedl?! Třeba o ničem nevěděla a všechno bude v pohodě. Duskclaw se ani radši nezvedal. Přitiskl se více ke stromu, kdyby náhodou byl vidět.

Rainheart se rozhlížela kolem. Nic. Nikdo se neozval. Ptáci nezpívali, vítr nefoukal ani soví houkání se neozývalo. Jenom ticho. Smutně si povzdechla a znovu si lehla na zem. Najednou se cítila tak sama.. S pohledem upřeným na zraněnou tlapku, mlčky ležela na zemi, ztracená ve svých myšlenkách. Nemohla si pomoct, furt musela myslet na ten sen. Proč se ji o tom zdálo? Už je to tak dávno... Nejistě se oklepala a pohled upřela na oblohu posetou hvězdami. Doufala, že se Mossfur i Duskclaw brzy vrátí.

Dusclaw chvíli poslouchal co bude dál. Jenže nepřišlo nic z toho co čekal. Opatrně vylezl z poza stromu a podíval se co se stalo. „Rain?“ zeptal se jakoby čekal že se jí něco stalo. Nebyl si úplně jistý že ho nezabije hned jak se na něj podívá nebo že to není past. Pořád je tu možnost že jí ho donesl Moss- a kde ten je?

Rainheart byla tak ztracená ve svých myšlenkách, že z Duskclawa málem dostala infarkt. Prudce vyskočila na nohy a s naježenou srstí se prudce otočila, aby čelila nebezpečí tváří v tvář. Potom si však všimla, že je to jenom Duskclaw. Nikdy nepocítila tak velkou úlevu. Díky Hvězdnému klanu.. Její výraz se rázem změnil z vyděšeného na úlevný a šťastný. Nikdy by ji nenapadlo, že bude tak šťastná, že ho vidí. "Duskclawe" vydechla šťastně. "Kde si u Hvězdného klanu byl? Už jsem se o tebe bála!" mňoukla vyčítavě. Poté se rozhlédla kolem a zamračila se. Takže Mossfur s ním není.. Super. Fakt super. "A kde je Mossfur?" mňoukla trochu vyděšeně. Doufala, že se mu nic nestalo. Naposledy ho viděla v tom písčitém dolíku, potom vyrazila na lov a.... V tu chvíli se zarazila. Na tváři se ji objevil úšklebek. Ihned si vzpomněla na toho králíka a na to co říkala oběma kocourům než vyrazila směr písčitý dolík. "Zkus hádat co se mi povedlo chytit!" mňoukla nadšeně. Tvářila se jako učedník, který chytil svou první kořist. Otočila se na místo, kde ještě než usnula, nechala svůj skvělý úlovek. "Nikdy bych nevěřila, že se mi i s tou zraněnou tlapkou po-" Rainheart se v půli věty zarazila. Rozhlédla se kolem. Kde je ten králík? pomyslela si zděšeně.

„Co jsi chytila?“ snažil se Duskclaw zakrýt to že všechno ví. Nervózně a s předstíraným překvapením zamrkal. Nechtěl věřit tomu že by si nadala dvě a dvě dohromady a proto se pokusil zaměnit téma: „Mossfura jsem neviděl, možná se mu něco stalo, měli by jsme ho jít najít, řekneš my všechno potom.“ Nervózně se zazubil a jenom doufal na pozitivní odezvu.

Rainheart nebyla schopná odpovědět. Jenom zaraženě hleděla na zem. Najednou se ji tělem rozlil vztek. "Chytila jsem králíka!" zavřískla naštvaně. "Kvůli tomu hroznému ušákovi se mi do toho zranění dostal prach a špína a po cestě zpátky jsem se kvůli němu málem zabila. Byla jsem tak šťastná, že jsem vůbec něco ulovila!" Zhluboka dýchala a očima propalovala zem pod sebou. Vztek pomalu střídal smutek, když ji zakručelo v břiše. Dokonce i bolest, jako kdyby počkala, až si všimne, že je něco opravdu špatně. Rána zase začala štípat a Rainheart si smutně lehla. Měla hrozný hlad.. Celý králík.. Šťavnatý králík! "Proč mám takovou smůlu zrovna já?" zamumlala smutně Rainheart. "Já tady chcípnu hlady Duskclawe! Ta tlapka strašně bolí, nic dalšího už chytit nezvládnu.. Navíc jsem takovou dobu nejedla.." Povzdechla si a smutně zavřela oči.

Potok

Duskclaw se cítil hodně provinile, ale nedokázal to sám sobě přiznat. „Já... já ti chytím něco jiného,“ řekl Duskclaw při pohledu na její tlapku. Vlastně za všechno můžu já... říkám to nerad, ale jinou možnost nemám. Kvůli mě nemůže lovit a já jí vezmu to jediné co ulovit zvládla. Říkal to nerad, ale bylo mu jí líto. Neuvědomil si -nebo možná zapomněl-, že se jí bude těžko lovit další. Je to jako připravit kotě o jeho oblíbenou hračku, akorát s tím rozdílem, že ono kvůli tomu nemá šanci umřít (pokud neumře smutkem). Kdyby nebyla zraněná tak by jí takovou nabídku nenabídl, ale jelikož mohl prakticky za všechny její problémy tak to viděl jako nejlogičtější možnost.

Rainheart nastražila uši a překvapeně se na něj podívala. Sice by po něm normálně nic nechtěla, ale.. Teď vážně nebyla ve stavu kdy by byla schopná cokoliv jiného chytit. A proč ji to vůbec nabídl? Nemusí se přeci o ní starat! Je to její problém, že si toho králíka neuhlídala. "Jestli ti to nevadí. Byla bych ti moc vděčná" mňoukla lehce zmateně, ale zároveň vděčně. Nechápala proč jí to nabídl, ale rozhodla se, že teď to nebude řešit.  Povzdechla si a opatrně se postavila na tlapky. "Měli bychom najít toho Mossfura. Už je pryč nějak moc dlouho" zamumlala s pohledem upřeným do lesa.

„Viděl bych to takhle,“ začal Duskclaw, „já půjdu mezi tím co budeš hledat na lov a sejdeme se tady, ano?“Tak to bude nejlepší, nebudu se ti muset koukat do očí se špatným svědomím. Nadechl se jestli neucítí už něco tady. „Souhlasíš tedy?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou.

Rainheart byla čím dál více zmatená. Rozhodl se, že jí něco uloví a ještě se ptá na její názor? Divné.. Rozhodla se to, ale neřešit. Možná tím chce ukázat, že její slova o novém začátku bere vážně. Pousmála se a přikývla. "Dobře" mňoukla, naposledy se na něj podívala a rozešla se směrem k lesu. Zranění naštěstí tolik nebolelo, za což byla Hvězdnému klanu vděčná. Nevěděla co by dělala kdyby ji to pořád bolelo. Asi by se lesem plahočila kdo ví jak dlouho. Mlčky mířila potemnělým lesem k písečnému dolíku, ztracená ve svých myšlenkách. Když tam dorazila, zastavila se a zavětřila. Pach Mossfura byl už lehce zesláblý, takže to znamenalo, že sem se nevrátil. Znovu zavětřila, tentokrát udělala pár kroků směrem, kterým měla pocit, že se vydal. Po cestě úspěšně ignorovala štípání na tlapce a plně se věnovala hledání Mossfura. Byla unavená a hladová a nejradši by se stočila do klubíčka a spala.. Ale musela prvně najít toho myšího mozka, který ji přidělává zbytečné starosti. Procházela ztichlým lesem a nejistě volala jeho jméno. Najednou se zarazila. Uslyšela zvuk, který doufala, že už nikdy neuslyší. Hromová stezka. Rainheart se přikrčila a uši stáhla dozadu. Pach Mossfura byl silnější, což znamená, že tady byl. A pravděpodobně šel dál. Rainheart nejistě švihala ocasem a přemýšlela. Po poslední zkušenosti si slíbila, že se k hromové stezce už nikdy nepřiblíží. Ale co Mossfur... Rain si povzdechla a pomaličku se vydala směrem odkud cítila štiplavý pach stezky. Pach jejího společníka se pomalu ztrácel, ale ona si byla jistá, že tu byl. Když už měla stezku na dohled, přikrčila se a plížila se vpřed přitisknutá k zemi. Byla moc blízko.. až moc. Rainheart se zastavila u jednoho křoví na kraji stezky a rozhlédla se kolem. Srdce se ji málem zastavilo. Ve svahu, přímo vedle stezky, ležela hnědá hromádka potříštěná krví, jménem Mossfur. Rainheart se celá roztřásla a rychle se rozběhla ke svému pomlácenému společníkovi. "Mossfure!" vyjekla zděšeně když k němu doběhla. "Ne, ne, ne.. prosím probuď se!" mňoukla naprosto zoufale. Cítila jak ji v očích štípají slzy, ale na ty teď nebyl čas. Rain si všimla, že se mu lehce zvedá hrudník. Žije! Rychle mu začala olizovat srst na rameni. Starší rána se mu musela otevřít, ale nebylo to tak hrozné. Horší to bylo s hlavou. Mezi ušima zranění ani pořádně nebylo vidět, tolik krve z něho vytékalo. Doufala, že ještě není pozdě a podaří se jí ho zachránit. Zoufale se rozhlédla kolem a přemýšlela co dělat. Má se rozběhnout pro pomoc? Má prvně najít Duskclawa aby mu šel pomoct? Váhavě se zadívala na Mossfura. Než by ho našla, mohlo by být už pozdě.. Musí ho co nejrychleji dostat k potoku. Sice měla zraněnou tlapku a byla slabší než obvykle, ale musí to nějak zvládnout. Opatrně ho chytila za srst na zádech a pozpátku se rozešla pryč od hromové stezky. Po cestě se několikrát zastavila, aby si odpočinula, určila kudy se vydat dál a olízla svému zraněnému společníkovi zranění. Třeba tím alespoň trochu zastaví krvácení. Doufala, že ještě není pozdě a nezemře.. Byla by to její chyba. Neměla ho nechávat lovit samotného.. Měla jít s ním. U Hvězdného klanu, co to provedla?! Cesta byla nekonečně dlouhá a Rainheart se každým krokem víc a víc obával, že je už pozdě. Když uslyšela známý zvuk tekoucí vody, úlevně vydechla. Ale ne nadlouho. Srst měla umazanou od krve, zranění ji ošklivě pálilo, nohy se ji třásly a za sebou vláčela nehybné tělo svého kamaráda. "Už tam budeme" zamumlala potichu přes srst v tlamičce, i když věděla, že ji nemůže slyšet. Na chvíli se zastavila a pustila Mossfura na zem. Nebyla si jistá jestli tam už Duskclaw je. Ale za pokus nic nedá.. "Duskclawe!" zavřískla z posledních sil. Byla vážně unavená a zraněný Mossfur ležící vedle ní, ji na klidu nepřidával.

Mezitím Duskclaw přeskočil potok a hledal kořist která by uspokojila jeho svědomí. Znovu zavětřil. Cítil několik menších zvířat. Bohužel necítil žádného králíka jak by si přál. Ze vší možné kořisti co byla kolem si vybral straku a vydal se za jejím pachem. Přikrčil se do plíživé pozice a soustředěně sledoval svoji potenciální kořist. Přivřel oči a připravil se ke skoku. Vyrazil. Straka ale nebyla tak hloupá aby se nechala chytit a proklouzla mu mezi drápy. Duskclaw měl chuť začít nahlas straku proklínat, ale věděl že by utekla ostatní kořist. Bez váhání začal čenichat znovu. Ucítil vránu a řekl si že by to mohla být dobrá náhrada za straku. Pomalu se začal přibližovat za pachem. Vrána klovala to něčeho již polo-rozloženého. Pravděpodobně to býval hraboš. Vlastně to byla Duskclawova výhoda, protože si ho vrána nevšímala. Duskclaw se olízl a přiblížil se k vráně na doskok. Z dálky zaslechl někoho něco volat, ale jak on tak vrána tomu moc pozornosti nevěnovali. Dusk skočil po své budoucí kořist a zakousl se jí do křídla aby už nemohla uletět a pak její život ukončil jedním silným kousnutím do krku. Na jeho nose přistálo několik kapek krve. Ahh...ty myší mozku! Mohl jsi mít vránu a místo toho ji budeš muset dát Rain. Už nikdy nebudu lovit pro někoho jiného. Chytil vránu za křídlo přeskočil potok kde vránu opět položil na zem. Chvíli čekal a pak uslyšel Rainheartin hlas za kterým se rozběhl. Našel ji kousek od potoka se světle hnědým zakrváceným kocourem. Musíte si pořád ubližovat? Respektive jen Mossfur, protože Rainheart ublížil on. „Jak se mu to stalo?“ zeptal se hnědé kočky před jeho očima.

Rainheart lapala po dechu s očima upřenýma na Duskclawa. Byla unavená a vystrašená. "Našla jsem ho u hromové stezky" vydechla roztřeseně. "Asi ho srazila příšer. Musíme mu pomoct, nebo zemře!" mňoukla roztřeseně Rainheart a znovu mu začala olizovat rány. Nikdy se necítila tak zesláblá, hladová a zoufalá. Dnešní noc fakt stojí za to. "Ty rány už tolik nekrvácí, ale stejně ztratil hodně krve.. Mám zaběhnout pro nějaký mech nebo pro něco jiného?" optala se nejistě. Sice už neměla sílu někam chodit.. Nejradši by se tady a teď schoulila do klubíčka a spala, ale věděla, že by neusnula dokud by si nebyla jistá, že její kamarád bude v pořádku.