Příběh Stínového klanu

Tábor - Tmavá, dobře ukrytá dutina skrytá ve stínech, obklopena pichlavým ostružiním. Detalnější popis níže
Místo mršin - Jak lze podle názvu poznat, je tu hodně mrštin a celkově je to zlé místo, plné stínů, pachu smrti a zapomění, dají se tu hledat mršiny, ale buďte opatrní.
Tunel pod Hromovou cestou - Jediné bezpečné místo, pod Hromovou stezkou, které patří Stínovémnu klanu, toto místo zlepšilo jejich tajemnou sílu a strategii.
Spálený strom - Starobylý strom byl již dávno zasažen bleskem. Učni jsou zde vedeni k lovení v noci a učí se tu plížení v podrostu, případně i jiným věcem.
Les je na straně Stínového klanu zcela odlišný, zejména u tunelu pod Hromovou stezkou. Husté listnaté stromy jsou tu spíše nahrazeny jehličnatými. Tábor je chráněn ostružiním, a vstup je vcelku malý. Neexistuje tam skoro žádná tráva, zem je blátivá a chladná. Velitelovo doupě je pod kořeny velkého dubu. Doupě válečníků je pod keřem ostružiní. Zvenčí vypadá pichlavě, ale uvnitř je lemováno borovým jehličím a mechem. Na okraji mýtiny je hladký balvan, který slouží jako vyšší místo pro vůdce, který tu mluví. Opřený vedle tohoto kamenu je další kámen a vytváří chráněnou jeskyni pod ním. Je to doupě léčitelů. Nemocné kočky mohou odpočívat v kapradinách kolem balvanu. Existuje ještě jedna dutina, chráněná hustým trnitým keřem. To je školka pro koťata.

Seděla a sledovala okolí, které vypadalo téměř mrtvě. Už tak byla celkem vyhublá, takže by to spíš chtělo nějakou hojnou oblast. Ale to by nebylo nic pro ni. Bez výzev to přeci nebyl život. Obmotala si ocas kolem nohou a otočila se za sebe, odkud se ozval hlas. Byl nepřátelský, stejně jako kocourův pohled a postoj. Ona si z toho však nic nedělala a dál seděla nehnutě ve své pozici a v klidu ho pozorovala. Většina koček musela kvůli jejímu nepříjemnému pohledu odvrátit pohled. Jen pár jich vydrželo se jí dívat zpříma do očí. "Taky zdravím," řekla trochu hrubým hlasem. Jako když dlouho mluvíte a začne vás škrábat v krku. She to ale rozhodně neměla z toho, že by příliš mluvila. "Mé jméno je She. Avšak vystřídala jsem jich několik," odpověděla na první otázku a zvedla se ze své pozice. Udělal několik drobných kroků směrem ke kocourovi ,ale přesto si držela bezpečnou vzdálenost. Navíc také nemusela přílišný kontakt cizích osob. "A hledám klan, který by ocenil mé léčitelské schopnosti," naklonila hlavu na stranu, až jí náušnice opět trochu zacinkaly.

Koutek tlamičky se jí zkroutil v menší úsměv. Byla ráda, že kocoura zaujala. Ona nerada poslouchala, zatímco milovala když někdo poslouchal ji. Ne ve smyslu rozkazování, ale čistě toho mluveného. Doslova jí dělalo dobře, když viděla v očích ostatních takový ten přemýšlivý tón. To, že nad jejími slovy uvažují. A že by sakra měli. "Když jsme u toho představování... kdo jsi ty?" zvedla obočí v otázce a švihla ocasem ze strany na stranu. Ne vyzývavě, ale jen se jí prostě chtělo. Nebyla idiot, protože věděla že by ji kocour přepral během tří vteřin. Ono skoro každý by jí dokázal zadupat do země. Přesto to ještě nikdo neudělal nebo se mu to nepovedlo. "Umím toho docela dost," zvedla pyšně hlavičku. 'docela dost' byl sice široký pojem, ale těžko se vysvětlovalo takhle od oka kolik že tedy znáte bylinek a jedovatých rostlin. Kolik nemocí zvládnete vyléčit a kolik jste jich vyléčili. She zatím potkala hodně málo koček, které by byly v jejím oboru lepší než ona sama. A proto možná měla ohledně své práce tak velké ego a malý prostor pro názory ostatních.

Taktéž se ušklíbla. Stejně jako jí i jemu nechybělo sebevědomí. Jak by ale veliteli něco takového vůbec mohlo chybět, že? "Mám tedy štěstí, že jsem narazila zrovna na tebe?" položila další otázku. Otázku si mohl vyložit jak chtěl, protože ona samotná jí žádný bližší význam nedala. Z kocourova postoje ani pohledu se nedalo vyčíst nic bližšího, což She rozhodně trochu štvalo. Ráda do koček viděla. Předpovídala jejich další kroky a většinou se trefila. Kdyby měla o něco víc svalů asi by byla dobrá bojovnice. Jen tak se nad někým neslitovala a každou těžkou situaci brala s klidem. She sice nebyly vidět žebra, ale od normální zdravé váhy byla přecijen o něco vzdálená. Mnoho koček by si mohlo myslet, že bude mizernou léčitelkou, když se nezvládne postarat o své vlastní tělo. Pravda ale byla, že to bylo spíš genetické. S lovem ani tak problémy neměla. Síla se dá nahradit hlavou. "Proto jsem sem přišla," odpověděla a hrdě pozvedla hlavu. Jsem tvoje výhra, pomyslela si samolibě a nepřestávala kocoura sledovat.

"Mé vychrtlé tělo již jednou lišku dostalo," odpověděla mu a v očkách jí zazářil pocit vítězství. Sice imaginární a jen v její hlavě, ale stejně jí to u srdce zahřálo. "A taky pochybuji, že v téhle pustině žije ještě něco jiného krom tebe," poznamenala. Jasně, něco tu určitě žilo, to She věděla, ale chtěla si taky trochu rýpnout. A i když to tu byla opravdu tak trochu pustina, jí to rozhodně nevadilo. Nad jeho odpovědí jen přivřela očka. Myslela si to ještě než jí odpověděl. Tak nějak tušila, že to z tohohle území se jen tak nevychází. A to bylo dobře, přeci by nebylo zrovna příjemné, aby se jim tu cizí kočky procházely podle libosti. Ano, byla se svým výběrem klanu spokojená. I když mohl mít víc potravy a lesa. "Nemám hlad. A poohlédnu se tu až za chvíli," řekla. Nebyl to ani tak protest, jako to že opravdu hlad neměla a chodit po území se jí taky nechtělo. Navíc ji rozčilovalo, když jí někdo rozkazoval v tak banálních věcech. Asi bude muset ukázat, že neposlechne každou hovadinu.

"Přežila jsem toho víc než je na první pohled znát," odpověděla mu a zaklonila hlavu směrem k nebi. Dlouze se nadechla a opět svou hlavu dala do normální polohy. Na mysl jí totiž vyvstaly vzpomínky, které jí sice netížily, ale připomněli jí, že někde tady na světě má sestru. Kde té byl konec? Nakonec jen lehce potřásla hlavou, aby vypudila všechny myšlenky tohoto typu ven z jejího mozku. "To proto jsou tu jen dvě," poznamenala a rozhlédla se po pustině kolem sebe. Sama moc víry v ostatní neměla. Obvykle jí trvalo dlouho, než byla na někoho alespoň takhle milá, jako byla tady na jejího nového velitele. A možná to bylo právě tím, že byl Fernstar velitelem. Nebyla úplně blbá, aby si ho znepřátelila. Nedůvěřovala cizincům jak jen bylo možné a až za dlouho se na ně vydržela dívat bez nepřátelského podtónu. Švihla ocasem a přešla ke kocourovi blíž. "Ale je lepší mít málo pořádných členů, než mít plno drzých hladových krků," řekla mu skoro u hlavy.

Hranice -> Tábor
Černý kocour se pohyboval velmi ladně, přestože moc ohebnosti neměl. Kráčel z území plné dvounožců až sem, do krajiny, kde lidé vstupují jenom s vyjímkami. Postupně se nevědomky přibližoval na území jednoho klanu. Když si užíval jemný vánek, který zde vlál velmi příjemně, ucítil pach pár dalších koček. Zpozornil, zvedl ocas a pomalými kroky se přibližoval až k nim. Uviděl je, jednoho bílého, druhého hnědého. Škodolibě se pouskál na jednu stranu a udělal další pár kroků až k nim. „Dobrý den," zavrněl klidným hlasem. Hrál to, neměl vůbec dobré myšlenky. Ale první si je musí dostat na svou stranu. „Raven, jméno mé, kočičáci." Promňoukl k nim a zůstal stát pár kroků od toho bílého.

"Ale alespoň mají dostatek rozumu aby odešli od svých páníčků," broukla. Ano, mazlíčky také nesnášela, ale když už odešli z teplých domovů, došlo jim že tohle asi nebude tak úplně dobré. Možná si dokonce zasloužili šanci. Už se chystala odejít, když v tom se u nich z nenadání objevil další kocour. Zamračila se a přejela ho pohledem. Další člen, hm? Pozvedla obočí a koukla se na svého velitele. Tohle nebylo moc dobré. Jejich klan potřeboval členy, mohl je potom vyhodit, ale do té doby se musel alespoň tvářit, že stojí o obnovení svého klanu. Nemluvila, ale pozorovala ty dva bystře. Sem tam pohodila ocasem, ale jinak se nehýbala. Chtěla vidět ja kto dopadne. Pokud to byl nový člen, teď měla možnost se o něm něco dozvědět. Pokud by ho Frenstar odmítl, třeba by byla rvačka. A to je vždycky sranda, no ne?

Tábor
Raven se udivil. „Jsem pocestný, hledající společnost." Lhal. Veděl, že tyhle kočky voní podobně, takže bylo jasné, že jsou buď nějak lříbuzná nebo součást klanu, chtěl se k nim dostat. „Jaká to náhoda, že tohle vypadá jako území nějakého klanu, jak jsi řekl. A kdo jste vůbec vy dva?" Naklonil hlavu k nim. Měl vražedný výraz a zastříhal ušima. V mysli se začínal smát nad svým plánem, ale stále to nikdo nemohl prokouknout. Raven se posadil. Tohle bude asi na dlouho...

Počkala až se představí samotný velitel a potom se přiblížila k novému kocourovi. "Silentbreath, zdejší léčitelka," zvedla obočí a hned na to si oblízla tlamičku, snad jako by ho chtěla spapat. Vůbec se jí nelíbil jeho pohled a vůbec celé vystupování. Pokud spolu budou v klanu, hezky si ho srovná. Přestože She neměla svaly, rozhodně by se nenechala někým urážet či trpět něčí drzé poznámky. Švihla ocáskem a naklonila hlavu na stranu, takže jí opět zacinkaly náušnice. "Takže pokud se plánuješ přidat, moc si to se mnou nerozházej," mrkla na něj a opět se oddálila. Její věta nesla tak trochu temnější podtext. Klidně mu mohla dát jedovatou bylinku místo léčivé nebo léčit bolestivé zranění za živa bez nějakého uklidnění.

Tábor
„Tak to se mi zamlouvá, rád se k Vám přidám," pousmál se a posadil se. „Zázemí by se mi taky hodilo." Raven se zamyslel a mrskl ocáskem ze strany na stranu. Postupně si prohlédl obě dvě kočky. Tobě budu říkat Bělko a tobě, tobě... To si ještě promyslím, ale nějak taky. Pousmál se znovu až mu šli vidět bílé tesáky. A stále přemýšlel nad přezdívkou toho hnědého a nad tím, co myslela ta Bělka.