Příběh Hromového klanu I.

Tábor - Leží na úpatí písečné rokle, chráněný trnitými keři. V táboře je snadné bránit a těžké útočit.
Velká smokvoň - Jeden z největších stromů se sílnými a tlustými větvemi.
Soví strom - Doupě sov.
Kameny slunění - Kameny, poblíž řeky, kde se dá skvěle vyhřívat, sluneční paprsky často míří právě sem.
Hadí kameny - Doslova domov jedu, jeskyně pod kameny mohou být také domy pro jiná nebezpečná zvířata, ale převážně tu jsou hadi.
Písečná pustina - Místo, kde se často trénuje, písek je tu jemný a na tlapky příjemný.
Místo dvojnožců - Místo, kde žijí dvojnožci, raději se mu vyhýbejte, je to bezpečnější.

Brightstar nadšeně poskočila a tlapou uštědřila poslední úder myši, která stihla ještě písknout před tím, než zemřela. Brightstar vesele zamávala ocasem a vzala myš do čelistí s takovou hrdostí, kterou cítí učedník nad svým prvním úlovkem. Rozběhla se do tábora.
Poté, co dorazila a odložila kořist mezi ostatní, se usadila na kraji tábora. Od velkého boje, ve kterém umřeli všichni z jejího klanu, se cítila nesvá. Lovila hodně, jelikož tím dokázala tyto strašné myšlenky zahnat, ale vždy, když se vrátila do tábora, pocítila tu obrovskou samotu, v jaké se nacházela. Možná to nebyl dobrý nápad, vrátit se do tábora a zkusit obnovit Hromový klan. Před tím, než se vše stalo, byla zástupcem, a proto cítila povinnost to udělat. Chvílemi však přemýšlela, jestli se raději neměla vydat s tou přátelsky vypadající kočkou z Větrného klanu a přidat se k ní. Pak ale zavrtěla hlavou, jakoby ty myšlenky chtěla setřást. Tohle by nikdy nemohla udělat. Už odmalička se rozhodla být věrná Hromovému klanu a tak to bude navždy. Zahleděla se do tmy a netrpělivě švihla ocasem. Chyběla jí společnost někoho jiného, cítila potřebu povídat a smát se s ostatními. Čas od času si povídala sama se sebou. Začínalo to být děsivé, být sama.

Duskclaw se pomalu procházel po neznámém území. Cítil hodně pach koček, ale byl starý a mísil se se stejně starým pachem krve. Na tomhle místě nikdy nebyl a chtěl ho prozkoumat dál. Cítil pach sovy vysoko v koruně stromu a slyšel šustění listí v lese, kde byla myš, která se velice pravděpodobně sháněla po jídle. Duskclaw, ale neměl hlad, jelikož si před chvílí chytil sýkoru.  Bylo mu lehce líto že je sám, ale kdyby se náhodou někdo objevil a chtěl se přátelit, nejspíše by na svoji lítost zapomněl aby si zachoval hrdost. Nijak se nezdržoval a dál postupoval po vyprahlé zemi tam, kde obvykle zapadá sluce.

Rainheart se procházela po ztichlém lese. Jelikož se toulala po okolí celý den, začaly ji bolet tlapky a zanedlouho ji začalo kručet v břiše. Ale na to aby se zastavila a zkusila něco ulovit, byla příliš unavená. Proto se s hlavou skloněnou plahočila dál a nevšímala si pachu myší a ostatních zvířat, která se toulala po lese, i když byla noc. Jedna její část věděla, že svůj klan už nikdy nenajde, ale ta druhá doufala, že na něj někdy narazí. Jestli se bude takhle plahočit dál, nepřežije. Byla zvyklá na život v klanu. Byla zvyklá usínat vedle svých přátel ve válečnickém doupěti. Byla zvyklá chodit na hlídky a lov společně s ostatními členy jejího bývalého klanu. Teď se musela starat sama o sebe, což pro ni bylo příšerné. Kdyby alespoň narazila na někoho kdo by ji mohl dělat společnost... Nejlépe na jiný klan. I když si zakázala připustit fakt, že touží po tom aby narazila na jiný klan, nemůže se téhle myšlenky zbavit. Vždycky byla svému klanu věrná, ale teď svůj klan už nikdy neuvidí, což znamená, že se nestane nic hrozného, když se přidá k jinému klanu...že? S povzdechem se posadila a olízla si packu. Musí si na chvíli odpočinout. Když se rozhlédla kolem, spatřila kus od sebe hromadu kamenů od kterých se odrážely měsíční paprsky. Na chvíli ji napadlo, že by si tady odpočinula, aby nabrala nějaké síly, ale potom to zavrhla a vydala se dál, směrem k lesnímu podrostu. Musí pokračovat dál.

Duskclaw postupoval dál. Zamyšleně pohlédl k měsíci, přemýšlel o tom co se tu stalo a proč tu nikdo není. Byl sám už dost dlouho a nejspíše by byl za společnost rád, ale nechtěl si to přiznat. I přes to že byla noc, bylo stále teplo, protože už dlouho nepršelo a teplý vánek mu čechral srst. Duskclaw se olízl, měl sucho v ústech i když se napil u nedaleké řeky. Les potřeboval déšť, ale on to nijak nezmění. Po chvíli si uvědomil že se mu hlína pod nohama pomalu proměnila na písek a nekryly ho žádné stromy.  Posadil se a rozhlédl se kolem. Písek byl ještě od slunce rozpálenější než hlína a tak začal hrabat aby se dostal ke studenější vrstev a aspoň trochu si ochladil tlapky. Znovu začenichal aby se ujistil jestli není někdo přítomen. Jeho čich nebyl nijak zvlášť vyspělí, ale opět rozeznal staré pachy koček. Opět pohlédl ke hvězdám a zaposlouchal se do vzdáleného houkání sovy. Nejspíše pocházelo z toho stromu u kterého se zastavil před tím. Na chvíli zavřel oči, byl unavený, ale ještě nechtěl spát.....ne tady.

Rainheart se prodírala lesním podrostem, ztracená ve svých myšlenkách. Už dlouhou dobu nejedla a ani pořádně nespala, ale stejně se nezastavila aby si odpočinula. Šla stále dál s pohledem upřeným před sebe. Vypadala jako přízrak, tělo bez duše, které jde stále vpřed. Neznámo kam. Po chvíli si povzdechla a stočila svůj pohled nahoru. Přes koruny stromů viděla nebe poseté hvězdami. Nezastavovala se, šla stále dál a přitom přemýšlela nad tím, proč ji Hvězdný klan takhle trestá. Proč ji nepomohl, vrátit se ke svému klanu? Mohl ji dát znamení kudy se vydat. Najednou ji došlo, že hlínu, kořeny a klacíky vystřídal písek a koruny stromu zmizeli. Zastavila se a rozhlédla se kolem. Najednou se zarazila. Svůj pohled upřela na tmavou hromádku sedící kus od ní. Nějaký tulák. Nejistě se k něm začala přibližovat, ale potom se zarazila. Je to dobrý nápad? Možná by ji poradil kudy se vydat k místu, kde by se mohla na chvíli usídlit aniž by narazila na cizí klan nebo jiné nebezpečí. Ale mohl by na ni také zaútočit. Určitě bude silnější než ona. Měla by tedy odsud co nejrychleji zmizet.

Duskclaw se zhluboka nadechl. Však na místo toho aby znovu vydechl otevřel oči a otočil se k místům odkud ten pach vycházel. Prudce se zvedl a nahrbil se. S naježenou srstí a bojovným, avšak zároveň unaveným výrazem zasyčel: „Kdo jsi a co po mně chceš?!“ Snažil se skrýt vnitřní radost z toho že potkal někoho živého. Možná jsi jen výplod mojí fantazie, ale to není věc na kterou bych měl křičet. Nesmířím se s tím že skutečná nejsi protože mě zajímá KDO jsi.

Rainheart se zarazila a vytřeštila oči. Všiml si ji. Zaútočí? Zabije jí? Stál proti ní nahrbený a naježený s bojovným výrazem. Rainheart naprázdno polkla. Trochu se přikrčila, ale poté se v duchu proklela. Nesmí dát najevo slabost, jinak ji vážně zabije. Narovnala se a lehce nejistě odpověděla: „Jsem jenom tulačka co hledá nějaké místo, kde by si mohla odpočinout".Hlas se ji trochu třásl, ale snažila se tvářit naprosto klidně.

„Tohle zrovna není to nejlepší místo,“ řekl Duskclaw vyzývavě. Změnil svoji pozici tak aby vypadal spíše důstojně než bojovně, ale stále mrskal ocasem. Tohle není to nejlepší místo na odpočinek, tady na tebe každý vidí a jsi více zranitelná...vypadá lehce unaveně, ale pravděpodobně jenom lže.  Duskclaw pomalu zamrkal. Teď se díval té cizince přímo do jejích modrých očí. Uvědomil si že z ní nemá strach i když by nejspíš měl mít, vypadala starší než byl on a se stářím přichází více zkušeností. Stejně ho znervózňovalo to jak je klidná. Její hlas se možná lehce třásl, ale možná je to znak její únavy. Ten klid třeba symbolizuje to, že už předem ví že kdyby došlo k boji tak vyhraje, ale já se zahanbit nenechám!

Rainheart nejistě přešlápla a rozhlédla se kolem. Měl pravdu. Tady by byla dobře na očích. Poté se otočila směrem k neznámému. „A co tady tedy děláš ty?" optala se zvědavě. Posadila se a zvědavě si ho prohlédla. Sice vypadal mladší než ona, čili byl méně zkušený, ale zato si byla jistá, že má více sil. Doufala, že ho nenapadne zaútočit... určitě by mu neutekla a ani by se neubránila. Každičký sval ji bolel a měla pocit, že každou chvíli omdlí únavou. Ale přesto seděla narovnaná a zvědavě si ho prohlížela.

Duskclaw se posadil ale stále ji sledoval soustředěným pohledem. „Já? Nemusí tě to zajímat...“ řekl lehce podráždě a možná  hlavě proto že sám nevěděl co říct. Zaškubal fousky a měně nepřátelsky dodal nabídku na příměří: „Každopádně tu nejsem kvůli boji.“ Ale pokud mne bojovat donutíš tak se připrav, že se tvoje srst brzy zbarví tvojí vlastní krví. Jednou umřu, ale tuhle noc to nebude, já se nevzdám. Znovu začenichal a doufal že ucítí strach aby měl větší šanci že ustoupí, ale buď strach neměla nebo mu jeho špatný čich nedovoloval ho cítit. Lehce se mu začali klížit oči. Napadlo ho že by zašel k řece aby si osvěžil mysl, ale v tomhle stádiu únavy by snadno mohl zakopnout, spadnout a zmizel v zapomnění a tmavomodrých hlubinách, které si představoval se svých nejhorších nočních můrách. Navíc mu hnědá tulačka kříží cestu, takže bylo zbytečné o tom vůbec přemýšlet. Znovu pohlédl do jejích modrých očí. Byli modré jako voda které se tak obával. Je to snad předzvěst mého osudu?

Rainheart si ho hodnou chvíli podezíravě prohlížela. Nelže? Co když se snaží hrát si na hodného, ale ve skutečnosti spřádá plán jak ji zabít? Když si však všimla, že se mu klíží oči, uvolnila se. „Taky tu nejsem kvůli boji" mňoukla klidně. Tentokrát už to nebyl hraný klid. Opravdu se cítila lépe, když si byla jistá, i když ne úplně, že ji neublíží. „Mimochodem.. mé jméno je Rainheart" představila se. Poté se postavila a s hlasitým zívnutím se protáhla. Vážně by se měla co nejdříve pořádně vyspat.

„Duskclaw,“ představil se s línou úklonou, „těší mne.“ Ne, netěší. Dusk si také zívl -další z důkazů že zívání je nakažlivé- a začal si upravovat srst na hrudi. Unaveně pohlédl k nebi. Měsíc se ubíral k západu a hvězdy zářili stále jasně. Zastříhal ušima a protáhl se. Nevěděl co dál říkat a nechtěl se ptát.

Rainheart nejistě přešlápla. Nevěděla co by měla říct. Nakonec plácla největší blbost, kterou vlastně říct mohla. „Hezké jméno" mňoukla nejistě. V duchu se sama sobě vysmála. Hezké jméno.. Nic horšího už snad říct nemohla. Znovu rozpačitě přešlápla a potom se na něj nejistě podívala. Dostala nápad, který ihned zahnala, ale on se stále vracel a otravoval ji. Má se ho zeptat nebo ne? Co když odmítne? Tak odmítne.. Za pokus nic nedá. Posadila se a promluvila lehce přiškrceným hlasem: „Můžu se na něco zeptat?"

Hezké jméno?! To tě nic lepšího nenapadlo? Duskclaw si přestal upravovat srst a opět pohlédl na Rainheart. Jo a t snad umíš číst myšlenky?!...a NE nemůžeš se zeptat „Klidně se ptej,“ řekl a odvrátil zrak kamsi do lesa. Ucítil jak mu zakručelo v břiše. Naneštěstí by v tomto stádiu únavy těžko něco chytil, měl by si spíše najít místo kde by mohl strávit zbytek noci. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu a znovu jasně ucítil její pach. Zajímalo ho jestli je nebo byla klanová kočka, jestli náhodou nepatřila do stejného klanu jako jeho otec. Vlastně ohledně ní a tohoto místa měl spoustu otázek, ale nechtěl se zbytečně vyptávat... nebo se možná bál odpovědi. Hlasitě vzdychl, zase zaujal svůj obvyklí výraz a znovu upřel svůj pohled na mladou tulačku.

Rainheart znovu naprázdno polkla. Pod jeho pohledem se cítila jako malé a bezbranné kotě. „Napadlo mě.." začala nejistě. „Ty jseš taky tulák ne? Tak... možná jestli bych pár dní mohla zůstat s tebou.. Narodila jsem se v klanu a nejsem zvyklá na život samotáře" Rainheart cítila jak se lehce roztřásla. Jedna její část doufala aby ji odmítl, aby s ním nemusela být. Měla z něho strach. Ani nevěděla proč, ale svým způsobem ji děsil. Zato druhá část doufala, aby ji řekl, že s ním může zůstat. Jednoduše potřebuje společnost.

Možná ano, možná ne. Dusk byl lehce otrávený z toho že by měl někdo chodit s ním, že by měl mýt někoho na krku. Ale je to kočka z klanu takže to tady pravděpodobně zná a bude znát i hrozby na, které bychom tu mohli narazit. „Beru,“ odvětil krátce a trpce. Chvíli přemýšlel nad otázkou, která už mu pár měsíců vrtala hlavou, a nakonec se nejistě zeptal: „Slyšela jsi někdy... o někom jménem Lionbreeze?“ V jeho tónu zazníval zármutek ze staré vzpomínky na svého otce, který býval také klanový kocour. Sám nemohl uvěřit tomu že se zeptal, a hlavně JAK se zeptal. Potlačil zívnutí a hluboce se pohlédl do Rainheartiných očí. Doufal že mu nebude lhát.

Rainheart se nadšením rozzářily oči. Široce se usmála a nadšeně se postavila. „Děkuji!" mňoukla nadšeně. Když se uklidnila a znovu se posadila, zamyslela se. „Lionbreeze.." zamumlala tiše. Přehrávala si jména všech koček z jejího i okolních klanů. Nakonec si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Ne, nikdy jsem o nikom takovém neslyšela" mňoukla váhavě. Nejistě poposedla a čekala na jeho reakci.

„Hah, nevadí,“ řekl lehce výsměšně. Ihned přišel na jiné myšlenky. Zaleskli se mu oči a znovu se začali zavírat. Nerad by to přiznal někomu koho zná asi teprve chvilku a nemůže mu věřit, ale nějaký vnitřní pocit mu říkal že mu nechce ublížit. Sama vypadala unaveně a on nechtěl svoji očividnou únavu uznat: „Vypadáš unaveně, měli by jsme najít nějaké místo kde by jsme přečkali zbytek noci.“ Asi třikrát rychle zamrkal aby se zbavil pocitu že vypadá unaveně. Znovu ucítil jak mu kručí v břiše, ale byl více unavený než hladový. Ulovím si něco ráno...přece jen ráno moudřejší -a úspěšnější- než večer.

Rainheart si ho starostlivě prohlédla. Chtěla se zeptat, kdo ten, nebo ta, Lionbreeze byl, nebo byla. Ale také věděla, že se ji Duskclaw jen tak nesvěří. Ona sama by se mu taky s ničím nesvěřila.. Nejen protože ho zná jen chvíli, ale taky kvůli tomu, že by mohl její osobní věci využít proti ní. Nejistě se oklepala a postavila se. „Pravda" mňoukla zamyšleně. Rozhlédla se kolem. Poté se pohledem zastavila na jejím dočasném společníkovi. „Myslím, že by tady někde stačilo, najít si nějaký strom u kterého bychom přes noc zůstali. Necítím nic co by nám mohlo ublížit.." Nejistě se rozhlédla kolem a poté zamířila směrem k lesnímu podrostu, doufajíc, že ji bude následovat.

„S tím bych souhlasil,“ řekl Dusk navzdory tomu že to nebyla úplně pravda, „pořád, tady jsme DOST na očích.“ Zrychlil aby prošel kolem ní, aby potvrdil svoje vůdčí postavení ve 'skupině' a vybral strom asi dvě liščí délky //myslím že to tak je// od místa kde se hlína měnila na písek. „Já beru tenhle, pokud ti to nějak nevadí,“ řekl a lehl si ke stromu na stranu kde vychází slunce aby se případně vzbudil jako první. A pokud ti to vadí tak už s tím nic neuděláš... Složil hlavu na tlapky a pomalu zavřel oči. Zaposlouchal se do zvuků větru v korunách stromů. Pomalu se propadal do tiché tmy a usínal.

Rainheart na něj chvíli trochu zaraženě hleděla. Očividně se s ní Duskclaw bavit nechtěl. A ani se mu nedivila. Pomalu zamířila směrem k němu a lehla si kus od něj. Sice to nebylo totéž, jako když byla v klanu, kdy usínala přitisknutá ke svým přátelům s pocitem naprostého bezpečí, ale tohle je stejně lepší než aby někde usínala úplně sama. Povzdechla si a položila si hlavu na tlapky. Sice Duskclaw možná už spí, ale stejně do nastalého ticha zamumlala ospalé „Dobrou"

Duskclaw škubl uchem. Už byl v nějaké polospánku, ale i přes to zamumlal něco co mělo vyznít jako 'dobrou'. Jenom se překulil na druhou stranu a už opravdu usnul.

Rainheart se lehce pousmála a zavřela oči. Zanedlouho usnula a už klidně oddechovala stejně jako Duskclaw kousek od ní.

Sluneční paprsky prosvítali skrze listy na Duskclawova oční víčka. Zamračil se a obrátil obličej od slunce. Chvíli ještě jen tak ležel, ale pak pomalu otevřel oči. Znovu pohlédl ke slunci, bylo víš než očekával. Zvedl se a se zívnutím se protáhl. Když se rozhlížel kolem spatřil druhou kočku -Rainheart- a překvapila ho protože na ni přes noc zapomněl. Každopádně ještě spala a Dusk nebyl TAK zlomyslný a by ji vzbudil. Každopádně mu přes noc vyschlo v tlamičce, a proto se rozhodl že se půjde napít k potoku, jenž míjel když přicházel sem, který směřoval do nedaleké řece.
Postupoval klidně dokud neucítil v lesním podrostu myš. Její pach mu připomenul jak veliký má hlad. Na chvíli zapomněl na potok a začal se plížit po pachu myši. Pootevřel tlamičku aby znovu nasál její pach. Myš klidně okusovala jakési semínko co měla v pacičkách. Duskclaw se olízl nad představou jak ji zabije a sní. Popošel ještě o krok a připravil se k výpadu. Moc dobře si pamatoval jak ulovil svůj první úlovek a jak ho to učil jeho otec. Parákrát zamrkal a v okamžiku byli jeho drápy zaseknuty v jeho kořisti. Myš se snažila ještě utéct, ale Dusk ji rychle zakousl. Zvedl si svůj úlovek a směřoval k potoku, ke kterému měl předtím namířeno.
Vody bylo celkem málo, ale stále tekla, studená a průzračná. Duskclaw si vedle sebe položil svůj úlovek a začal pít.
Když byl hotov vzal svůj úlovek a šel zpátky za Rainheart.