Příběh Hromového klanu I.

Rainheart se ze spánku zavrtěla a neklidně zavrčela. Na její hustě hnědou srst ji dopadaly skrze koruny stromů sluneční paprsky a nutili ji vstát. Nejradši by ještě dál ležela a odpočívala, ale nakonec se kvůli kručení v břiše, které se sem tam ozvalo, váhavě posadila. Olízla si packu a poté se pustila do každodenní ranní hygieny. Tak dobře se už dlouho nevyspala. Byla ráda, že si konečně mohla alespoň na chvíli pořádně odpočinout. Cítila se plná energie a najednou dostala neuvěřitelnou chuť vyrazit na lov. Nejistě se postavila, a když se chystala zamířit do útrob lesa, zarazila se. Vzpomněla si na to co se odehrálo včera. Prudce se otočila směrem ke stromu u kterého ještě včera spal její spoilečník. Nikdo tam nebyl. Rainheart zaraženě stála a civěla na prázdnou zem, kde by měl ležet Duskclaw. Opustil ji.. určitě jenom chtěla aby si myslela, že s ním může zůstat, ale přitom se spakoval hned jak se vzbudil. Stáhla uši dozadu a smutně si povzdechla. Takže je zase sama... Hodnou chvíli přemýšlela co by mohla dělat. Nakonec se rozhodla, že se podívá po okolí kolem stromu u kterého spala. Ráda by tady zůstala ještě jednu noc, takže by se měla ujistit, že nikde poblíž není nic co by ji mohlo ohrozit. Třeba tak přijde na jiné myšlenky a nebude muset myslet na toho prohnaného zrádce. Mlčky kroužila po okolí, jen kousek od toho stromu s lehce smutným výrazem.

Duskclaw došel k místům kde ještě před chvílí spal. Rainheart již byl vzhůru, protože ji nikde neviděl, ale cítil její pach takže byla blízko. Položil svoji myš na zem a rozhlédl se. „Dobré ráno,“ řekl a doufal že ho slyší, protože to nehodlal opakovat. Možná odešla. To by bylo jenom dobře... nebo odešla stejně jako já na lov. Já s tím nic neudělám. Lehl si ke svému úlovku a pustil se do jídla.

Rainheart se procházela kolem a celou dobu musel myslet na Duskclawa. Proč ji opustil? To je zvyklý na život samotáře tolik, že nechce mít ŽÁDNOU společnost? Smutek se pomalu měnil ve vztek. Mohl mi alespoň říct, že nechce abych pár dní putovala s ním. Ale on si místo toho ze mě vystřelil... Najednou se Rainheart zarazila. Zaslechla hlas, JEHO hlas. Vztekla zavrčela vyrazila směrem k stromu kde se rozhodla na pár dní utábořit. Duskclaw ležel na zemi u stromu a něco jedl. Cítila jak se ji ježí srst. Tak to ne.. on si odejde, počká až odejde ona a vrátí se s úlovkem, který si spokojeně sežere s krásným pocitem, že se ji zbavil? To nenechá jen tak. „Ty myší mozku!" zavřeštěla a vrhla se na Duskclawa.

„Co máš za problém?“ řekl Duskclaw překvapeně a naštvaně, „vím že vy...klanové kočky... máte nějaký speciální zákon ohledně kořisti, ale já NEJSEM klanová kočka.“ Pod Rainhartiným nečekaným útokem zasyčel a převalil se pod jejími packami na záda. Co uděláš teď? Zabiješ mě? Neříkala jsi že chceš společnost? Myslím že není nejlepší zabít jediného 'společníka' co na světě máš. Výmluvně se usmál. Doufal že ho pustí aby si mohl dojíst svoji kořist.

Rainheart se zamračila a odskočila od něj. Chtěla na něj mít dohled a kdyby se pokusil utéct, chtěla mu v tom co nejrychleji zabránit. A přitom se mu chtěla dívat přímo do očí, aby poznala jestli nelže. „Co mám JÁ za problém?" zasyčela naštvaně. „To ty si mě opustil! Proč si my nabízel společnost, když si stejně potom odešel?!" Rainheart se celá třásla a srdce ji bušilo jak splašené. Jestli se jenom pohne, vážně ho zabije.. Zrádce jeden hnusnej!

Duskclaw se zvedl ze země a otřepal se aby dostal prach z kožichu. „Uklidni se, já tě neopustil,“ řekl klidně. I když bych rád. Upravil si jazykem náprsenku a pokračoval: „To se nemůžu jít napít a něco si ulovit? To ses nikdy nevzbudila a neměla chuť jít lovit?“ V jeho výraze bylo znát rozhořčení a mrskal špičkou ocasu. A stejně...kdybych odešel co by jsi udělala? Šla mě hledat? Ne, tak nevím o co jde.

Rainheart se na něj chystala znovu vrhnout, ale místo toho se zarazila. Vypadal lehce naštvaně. Nejistě se posadila a neklidně švihala ocasem. Jistě, že se někdy vzbudila a hned vyrazila do lesa, jelikož chuť lovit byla téměř nesnesitelná. Chvíli přemýšlela jestli mu věřit nebo ne, ale když se na něj podívala, její zamyšlený výraz se změnil na lehce smutný. „Myslela jsem, že si odešel a nechal mě tady samotnou..." zamumlala trochu smutně. Možná ho podezírala moc brzo.. měla prvně chvíli počkat. Smutek vystřídal stud. Tohle jsem podělala

„Můžu tě ujistit, že jsem tě tu nenechal,“mňoukl Dusk výmluvněa kdybych tě tu chtěl nechat -což možná chci, ale zatím mi děláš dost dobrou společnost- tak už jsem dávno pryč. Hlasitě vzdychl a posadil se. Začal si olizovat packu, již začínalo být zase vedro. Zašel by se někam k vodě ochladit, ale dobře věděl jaký z ní má strach.

Rainheart smutně přikývla. Cítila se hrozně provinile. Ale zároveň byla šťastná, že ji neopustil. Sice nebyl kdo ví jak skvěla společnost, ale stále lepší než nic ne? „Promiň, že jsem po tobě tak vyjela" mňoukla nejistě a omluvně na něj pohlédla. Doufala, že na ni není moc naštvaný. Nebylo by zrovna nejlepší kdyby se k ní začal, kvůli jejímu chování, chovat hnusně. To by popravdě radši putovala dál sama.

„Nevadí,“ řekl Dusk klidně když věděl že si myslí pravý opak. Zvedl se a došel si pro svoji nedojedenou myš. Leh si zpátky na zem kde ležel před tím a pustil se do jídla. Rain už nevěnoval velkou pozornost, ale byl připravený kdyby zaútočila - spíše doufal že je připravený- . Nevěděl co říkat a nechtěl se ptát -jako obvykle-, i když si to nechtěl přiznat v duchu doufal že navrhne nějaké téma.

Rainheart ho zamyšleně pozorovala. Najednou ji došlo, že má hrozný hlad. „Já.. Půjdu si ulovit něco k jídlu" mňoukla váhavě a než stačil Dusk něco říct, zamířila hlouběji do lesa. Plížila se lesním podrostem s nastraženými uši a jiskřičkami v očích. Zbožňovala lov. Slunce pomalu stoupalo po obloze a ona se tiše plížila lesem. Když už se chtěla vrátit a oznámit svému společníkovi, že tu není nic k jídlu a měli by se přemístit, ucítila hraboše. Tělem ji hned projela vlna vzrušení. Přikrčila se a zavětřila. Pomalu se plížila vpřed, snažila se nedělat příliš velký rámus aby svůj budoucí úlovek nevyplašila. Mlčky pozorovala malé zvířátko jak pobíhá mezi stromy tam a zpět. Mlsně se olízla, přivřela oči a vrhla se vpřed. Než stačil hraboš vypísknout a vyplašit zbytek zvířat v okolí, Rain ho zakousla a s hrdým výrazem položila na zem. Rozhodla se, že si ho tady prozatím zahrabe a potom se pro něj vrátí. Zanedlouho už se opět plížila lesem doufajíc, že se ji podaří chytit něco víc než jen hraboše. Po nějaké době, kdy se ji podařilo ulovit malinkého rejska, ucítila pach ze kterého se ji prudce naježila srst. Místo vzrušení z lovu teď pociťovala strach. Dvounožci! pomyslela si zděšeně. Když se pořádně zadívala před sebe, všimla si prvního obydlí. Tělem ji projel šok a ona se bezmyšlenkovitě rozběhla pryč. Určitě teď vyplašila naprosto všechnu kořist v okolí, ale ji to nijak nevadilo. Teď se soustředila pouze na to, aby co nejrychleji zmizela, nejlépe doběhla k Duskovi, který ji SNAD ochrání před těmi stvůrami. Na rejska i hraboše zapomněla, což ji nijak starosti nedělalo. Dříve než ji došlo, že ten strom u kterého by měl být Duskclaw přeběhla, vynořila se na písčité mýtince. Lapala po dechu a rozhlížela se kolem doufajíc, že ji ty bestie nepronásledovali. Nakonec se rozběhl zpět k stromu kde by na ni měl čekat její společník.

Duskclaw nestačil na Rain zareagovat když ho ještě slyšela, tak jen tiše dodal: „Užij si to...“ Dál se o ni nijak nezajímal. Pouze dojedl poslední zbytek svojí myši a začal si olizovat packy. Uvolnil se a položil si hlavu na packy.
Duskclaw otevřel oči, protože uslyšel kroky a někdo se prohnal kolem. Zvedl hlavu a rozhlédl se. Že by už byla zpátky? Není to nějak brzo? Začenichal. Její pach mu potvrdil jeho myšlenku. „Co je?“ zavolal na ni a doufal že ho slyší. Kdybys byla já, tak bych se zeptal jestli jsi spadla do vody, ale ty nejsi já.

Rainheart rychle doběhla k Duskclawovi. „Dvounožci!" vyjekla zděšeně. „Je tam jejich obydlí.. jen kus od nás!" hlas se ji třásl strachy. Vlastně se třásla celá, ale částečně taky za to mohla únava. Ani si pořádně neuvědomila, že lapá po dechu a srdce ji splašeně buší. „Musíme odtud co nejrychleji zmizet!" zavrčela vyděšeně. „Dříve než nás najdou a zabijou!" Rain bylo jasné, že možná trochu moc šílí, ale v tuto chvíli nebyla schopná myslet rozumně. Dvounožci jsou stvůry a jestli jednoho jediného uvidí, bere tlapky na ramena a Duskclaw ji s jistotou už nikdy neuvidí.

„Tak strašné to zase nebude,“ uklidňoval ji Dusk, „já se narodil jako mazlíček a naši dvounožci nebyli zlí... spíše otravní.“ Zasmál se nad tou vzpomínkou. Nejspíše si ji lehce zkresloval, ale z útržků, které si pamatoval nějak tu vzpomínku poskládal. Obrátil zrak šikmo zemi a usmál se: „A kam chceš jako odejít?“ Podíval se jí chladně do jejích vyděšených očí. Nevidím žádný problém nejít s tebou, ale taky nevidím žádný problém co nás nutí odejít. Pokud vidíš problém, je jen tvůj a já tě z něj tahat nebudu.

Rainheart zalapala po dechu. „Ty si býval mazlíček?" mňoukla překvapeně a lehce vyděšeně. Potom však potřásla hlavou a lehce naštvaně zavrčela: „Nevím, prostě někam abychom byli dál od těch zrůd! vyštěkla vyděšeně. „Ty seš na ně možná zvyklí, ale já je viděla jen párkrát v životě a nikdy mi to nic dobrého nepřineslo!" zasyčela. Cítila jak ji píchlo u srdce když si vzpomněla na svého kamaráda, kterého kdysi dávno unesli. Byl ještě učedník, malí, vyděšený... Na tváři se ji objevil výraz plný bolesti nad tou vzpomínkou.

„Býval, ale nejsem na to zvyklý, je to dávno,“ řekl podrážděně Duskclaw. Docházela mu trpělivost, vadilo mu že mu říká co má dělat a začal mrskat ocasem, ale zatím by na pohled vypadal klidně. Zachvilku dodal: „Taky jsem jednou viděl čeho jsou schopní, ale nic na tom nezměním.“ Snažil se potlačit svůj vnitřní vztek. Rád by řekl všechno co chtěl, ale nechtěl vidět její reakci. Před očima se mu odehrával pořád dokola jeden moment který dávno chtěl zapomenout. Hlasitě vzdychl a nesouhlasně zaškubal uchem.

Rainheart na něj chvíli nejistě hleděla. Strach pomalu ustupoval a ona se trošku uklidnila. „Já jsem to viděla i cítila" zavrčela lehce naštvaně. Při té vzpomínce sebou prudce škubla. Nechtěla na to myslet, ale stejně se ji ta vzpomínka zabydlela v mysli. „Nebudu tě do ničeho nutit. Nechci jít nikam daleko jen kousek dál. Na dvounožce nemám žádnou dobrou vzpomínku, i když jsem je viděla jen párkrát. Mám z nich prostě strach.." mňoukla tiše a nejistě švihla ocasem. Doufala, že Duskclaw poleví a půjde s ní, i když to nebylo pravděpodobné.

Cítila? Duskclaw se lehce uklidnil, ale nedokázal zastavit mrskání jeho ocasu. „Sem nepůjdou,“ řekl chladně a klidně, „nemají proč.“ Olízl se, zase měl žízeň - co by teď dal za déšť-. Hlasitě vzdychl: „Když na tom trváš... myslím že potok by byl dobré místo.“ Nemysli si že s tebou souhlasím. Mrskl ocasem a otočil se směrem kde byl potok: „Jdeš?“

Rainheart nejistě přikývla. Pomalu se postavila a klidně vyrazila za ním. Náhle se však zarazila. „Kudy se vlastně jde k potoku?" optala se a tázavě na něj pohlédla. Doufala, že ví kudy se k tomu potoku jde, jelikož ona to nevěděla.

Duskclaw se zarazil. Musela kolem něj přece projít. A hlavně to tu zná víc než... Takže nepochází z klanu co tady žil nebo žije. „Blízko,“ odvětil a vyrazil tím směrem. Bylo vtipné že byl pravděpodobně směrem odkud přišla Rain z lovu. V duchu se škodolibě zasmál a naznačil jí ocasem ať ho v jeho cestě následuje.

Rainheart doběhla k Duskovi a klidně šla dál po jeho boku. Sluneční paprsky ji příjemně hřály. Na chvíli dostala chuť zastavit se, lehnout si a spát. Ale fakt, že dvounožci mají své obydlí jen kus od nich ji nutil jít stále vpřed po boku jejího dočasného společníka. Celou dobu mlčela, ztracená ve svých myšlenkách. Nějakou chvíli si pohrávala s jednou otázkou. Má se na to Duskclawa zeptat? Neurazí se? Nejistě švihla ocasem, ale poté se donutila promluvit. „Jaký to bylo.. žít s dvounožci?" optala se nejistě. Opravdu ji to zajímalo.

„To bych si to musel líp pamatovat,“ řekl Duskclaw podrážděně, „ale řeknu to takhle, myslím že život v lese je o hodně zábavnější.“ Usmál se a ohlédl se do jejích očí. Otočil se zpátky zpět, protože málem do potoka spadl. S vyděšeným výrazem setřásl vodu z namočené packy. _Je to jen potok, ne rozbouřená řeka._ Zhluboka se nadechl a vydechl. Opatrně začal pít.

Rainheart překvapeně zamrkala. On si nepamatuje jaké to bylo žít s dvounožci? Kdyby ona zažila něco tak strašného, pamatovala by si to do konce života! Ale Duskclaw v tom očividně nevidí nic strašného. Jestli býval mazlíček, muselo mu to všechno přijít naprosto normální. Mlčky došla k potoku, ke kterému dorazili aniž by si toho všimla, a dychtivě se napila. Dnes bylo docela teplo, alespoň Rain to tak připadalo, takže ji studená voda přišla vhod. Nakonec si řekla, že si namočí i tlapky. S lehkým úsměvem vkročila do vody a spokojeně švihla vousky. Poté se ohlédla k Duskovi. S nepatrným úšklebkem hrábla do vody, takže voda vystříkla přímo na jejího společníka.

Duskclaw naštvaně zaškubal fousky. Mrskl ocasem a na jeho obličeji se objevil vyděšený a rozhořčený výraz. „To vážně?!“ zasyčel když si vytřepával kapky z kožichu. Ustoupil pár kroků dozadu a naštvaně vycenil zuby. Mohla bys vyučovat jak naštvat náhodné tuláky co potkáš v lese. Vydal naštvané vzdychnutí a řekl: „Já nemám vodu rád a nechci aby se to opakovalo.“