Příběh Hromového klanu I.

Rainheart na něj naštvaně podívala. To jako nic neřekne? Frustrovaně vydechla a postavila se. Vytahovala a zatahovala drápky, aby se alespoň trochu uklidnila. "Mam na tebe jednu otázku" zavrčela a neklidně švihla ocasem. "Co jsem ti včera udělala?" zeptala se na rovinu a napjatě čekala na odpověď.

„Nic...“ mňoukl Duskclaw tiše, „nebo si to nepamatuji.“ Říkám pravdu ne? Začal si upravovat srst.

Rainheart na něj zaraženě hleděla. Nic? A proto si se včera choval jako kdybych ti byla úplně ukradená? Rain se na něj nejistě podívala a zhluboka se nadechla. "Tak fajn" zamumlala s povzdechem. A co teď?On si očividně nepamatuje jestli jsem mu něco vůbec udělala a já nevím jestli na něj mám být naštvaná nebo ne. Já toho prašivce fakt nesnáším... Rain se ušklíbla. Prašivec. Ano, tak mu budu teď říkat. Nakonec se rozhodla, že to nechá být. Kdyby mu provedla něco strašného, určitě by si to pamatoval. Ale pro jistotu si to ještě ověřím. "Nechceš jít na lov?" optala se už o něco přátelštěji a s naději v očích se na něj podívala. Tak, a schválně co si teď o mě pomyslí. Prvně tady na něj vrčím a teď se ho ptám jestli nechce jít se mnou na lov. Bravo Rain. To se ti zase povedlo..

Wow...Co doopravdy chceš? Chceš se se mnou hádat nebo jít na lov... Na lov! Takhle, na lov bych rád šel, ale... ne, já taky nevím co chci. „Dobrý nápad,“ odvětil Duskclaw krátce. Zvedl se na nohy a protáhl se. Nerad lovím s někým, ale zalovit si chci tak proč nevyužít příležitost? Mosse tady můžeme nechat jeho osudu... Jo myslím že 'ano' je správná odpověď. Rozhlédl se a zavětřil. Jeho pohled se zastavil na Rain: „Kterým směrem půjdeme?“ Jen doufám že nepůjdeme k řece.

Rainheart se na chvíli zamyslela. Mohli by jít směrem k tomu písečnému dolíku, ale tam se ji momentálně nechtělo. Vzpomněla si, že hodně kořisti cítila směrem k těm kamenům u řeky. Tam, ale nebude chtít jít.. pomyslela si Rain mírně zklamaně. Možná kdybych ho nějak přesvědčila... Navíc budeme jen kousek od Mossfura, takže bych při lovu mohla sem tam sem zaběhnout, abych ho zkontrolovala. "Noo.." začala Rain a nejistě se ošila. "Napadlo mě, že by jsme šli směrem k řece. Ne úplně k řece!" mňoukla rychle, aby nezačal ihned vyšilovat. "Kdykoliv jsem si šla zaplavat, cítila jsem po cestě spoustu kořisti. Nešli bychom úplně k řece, do toho tě nutit nebudu. A navíc budeme jen kousek odtud, takže jeden z nás může sem tam zaběhnout zkontrolovat Mossfura." Rain se na svého společníka s nadějí v očích podívala.

Nebudu dávat pozor na cestu, uvidím řeku, zpanikařím a mezi tím co budu panikařit tak mě shodíš do řeky...„Hmh....Tak dobře,“ řekl Duskclaw tiše.Právě jsem si potvrdil svoji smrt. Podíval se proti proudu potoka a hlasitě vzdychl. „Doufám že ta kořist, kterou jsi cítila je něco jiného než vodní...uh....věci“ řekl a vyzněl téměř unaveně. Znovu se protáhl. Když mě zatáhneš moc blízko k řece tak -i když to říkám nerad- budu ten, kdo půjde zkontrolovat Mosse.

Rainheart rychle zavrtěla hlavou. "Neboj, nepůjdeme příliš blízko k řece" mňoukla s nepatrným úsměvem. Musela se hodně přemáhat aby nepoužila ton hlasu, kterým matky utěšují svoje koťata. Možná by ho spíše vystrašila. Rain se pousmála nad představou, že by se k Duskovi začala chovat jako k malému kotěti. Poté potřásla hlavou a s nepatrným úsměvem zamířila do lesa, směrem k řece. Doufala, že ji Duskclaw následuje. Takže asi přeci jen nebude naštvaný.. Jinak by se mnou nešel, ne?

Duskclaw mlčky následoval Rain. Zdálo se mu že slyší bouření vody v řece jenom několik kroků vpřed. Já jí pořád nevěřím. Ona je stejná jako ta voda.... tváří se přátelsky a pak tě utopí...myslím že to dává smysl. Akorát, že se Rain nebojím a nebudu se bát. Začal mrskat ocasem. Nevěděl jak daleko s Rain půjdou a proto se nezabýval kořistí co byla kolem. Tohle byl špatný nápad. Špatný, špatný, ŠPATNÝ! Strachy stáhl uši uši dozadu a celý se přikrčil.

Rainheart se zastavila a zavětřila. Všude cítila spoustu kořisti. Tedy, slabý pach myši a hraboše není nejhorší. S úsměvem se otočila na Duskclawa. "Cítím toho spoustu, tak se roz-" zarazila se v půlce věty, když se na Duskclawa pořádně podívala. Nevypadal zrovna dvakrát nadšený. Vlastně se ji zdálo, že začíná panikařit. To se bojí vody tolik, že není schopný ani kus od ní lovit? Rain se na něj starostlivě podívala. Povzdechla si a došla k němu. "Můžeš se vrátit k potoku, jestli se ti poblíž řeky lovit nechce" mňoukla a nejistě si ho prohlédla. Na chvíli ho chtěla olíznout mezi uši, třeba by ho aji trochu uklidnila, ale nebyla si jistá jestli je to dobrý nápad. Mohl by reagovat úplně jinak než Mossfur.

„Ne...to je v pohodě,“ řekl Duskclaw roztřeseným hlasem. Znovu se napřímil aby nevypadal jako zbabělec. Uši měl pořád lehce stažené a jeho srdce bušilo jako o závod. Moc dobře cítil svůj vlastní strach. Zvuk řeky, kterou viděl když šel tímto směrem mu stále zněl v hlavě.Když se zastavujeme tady tak to nic není. Horší by bylo jít chytat ryby. Uklidni se a všechno bude v pohodě. Hned jak ulovím půjdu zpátky za Mossfurem a všechno bude v pořádku. Zhluboka se nadechl a vydechl aby se uklidnil. Kývl na Rainheart, aby jí naznačil, že je připravený. Ve skutečnosti se mu z nějakého záhadného důvodu chtělo spát a bolela ho hlava. Nevěděl jestli je to ze strachu nebo ze stále zaseknutého zvuku tekoucí vody. Párkrát zamrkal aby zahnal únavu a zahleděl se Rain do očí.

Rainheart ho váhavě sledovala. Nechtěla aby si kvůli ní nějak kazil lov. Neměli jsme chodit směrem k řece... Pro příště si to budu pamatovat. Mlčky se zahleděla směrem, kterým je řeka. Byli od ní ještě nějaký kus, ale i tak ji jasně slyšela. Rain se zhluboka nadechla a když si všimla, že se na ni Dusk dívá, zarazila se. Z nějakého důvodu najednou nechtěla aby odcházel a na chvíli ji dokonce přešla chuť lovit. Trhla sebou a zakroutila hlavou. Potom ho přeci jen starostlivě olízla mezi uši. "Nemusíš lovit, jestli nechceš. Klidně se vrať k potoku a já ti něco ulovím" mňoukla a posadila se vedle něj. Pro příště bych si měla pamatovat, že jenom promluvit o řece je špatný nápad. A to jsem ho chtěla učit plavat...

Duskclaw překvapeně doširoka otevřel oči. Nikdy nečekal že tohle někdo PRO NĚJ udělá. Párkrát zamrkal a odtáhl se od Rainheart. Zaryl drápy do země a podíval se na ně. Co se to právě stalo? A...proč se cítím tak...hezky? Ještě několikrát zamrkal a pak se překvapeně podíval na Rain. Nikdy před tím se takhle necítil. Téměř na řeku zapomněl, ale nedokázal jí říct že tady zůstane...vlastně nedokázal říct nic. Koukal se jí upřeně do jejích modrých očí a ptal se sám sebe co se právě stalo. Údery jeho srdce se zpomalili tak, že jen těžko dokázal zaregistrovat že se vůbec ještě nějaké ozývají. Nedokázal se hnout, ale tentokrát to nebylo ze strachu. Nevěděl co má dělat, nevěděl co by řekl kdyby mohl, pro jednou nevěděl nic.

Rainheart se mu nejistě zadívala do očí. Z jeho pohledu se ji ježila srst a měla pocit, že ji srdce vynechalo pár úderů. Nevěděla co by teď měla dělat. Dusk ji na to nic neřekl, místo toho na ní jen hleděl a ona od něj nemohla odtrhnout oči. Co se to děje? pomyslela si skoro až zoufale. Čekala že Duskclaw tady zůstane a ještě prohlásí, že se o něj nemá co starat. On na ni ale místo toho beze slova hleděl. Bojí se? To se nemůže ze strachu z řeky ani pohnout? Rain se postavila a znovu se posadila hned vedle něj. Opatrně se k němu přitiskla. "Děje se něco?" zeptala se a už po několikáté za tenhle den si ho starostlivě prohlédla.

„Nic,“ řekl Duskclaw zcela plynule a jasně, „nic se neděje, vážím si tvé nabídky, ale já to zvládnu. Zvládnu...“ Zamrkal a odtrhl zrak od místa kde před tím stála Rain. Zježili se mu chlupy nad pomyšlením na to co se právě stalo. Svěsil ocas na zem a nastražil uši. Koukal se prázdně do dálky a pokoušel se pochopit co se stalo. Co se stalo a proč se to stalo? Nejsem si jistý jesli se to mělo stát ale stalo se to...ale co se stalo? Já nevím!

Rainheart si povzdechla. Jasně, nic se neděje. "Něco rychle ulovíme a vrátíme se k potoku. Nebudeme se tu nijak zdržovat, ano?" mňoukla a znovu ho olízla mezi uši. Nechápala co se teď stalo, ale rozhodla se to nijak neřešit. Prozatím. Mlčky se postavila a několikrát švihla ocasem. Nevěděla co si teď má myslet. Duskclaw se choval hodně divně a to ji děsilo. A ještě k tomu nevím jestli to bylo jenom ze strachu, nebo za to mohlo něco jiného... Zatraceně ty prašivče, proč mi to děláš? pomyslela si skoro až zoufale. Netušila co má dělat, netušila co má znamenat jeho chování. Teď by se nejradši rovnou vydala k potoku. Nejenže měla starost o Duska, ale měla starost i o Mossfura. Nechali ho tam samotného příliš dlouho a ona doufala, že se mezitím nic nestalo.

Duskclaw se upřeně podíval na Rainheart. „Jasně, chápu,“ řekl krátce a klidně. Jak moc udělá jediné olíznutí mezi ušima... Takové to je? Cítila se tak taky když jsem to udělal já jí? Obrátil pohled k zemi a zatáhl drápy. Ještě naposled párkrát zamrkal. Odstoupil pár kroků od Rain a podíval se jí do očí. Zavětřil a vydal se směrem zpátky, ale za účelem kořisti, nikoliv zbabělého útěku od řeky. Vastně na ni téměř zapomněl. Necítil žádný strach, vlastně necítil žádný pocit. Znovu zavětřil po kořisti a začal stopovat svůj budoucí úlovek. Naposledy se ohlédl skrze stromy na Rain a usmál se.

Rainheart mu nejistě úsměv opětovala. Zhluboka se nadechla a donutila se vytěsnit Duskclawa ze své mysli. To co se dnes stalo, budu řešit až potom.. Nejlépe si s Duskem promluvím a budu po něm chtít vysvětlení. Teď se však musím soustředit na lov. Rain mlčky zavětřila a nastražila uši. Myš ani hraboše už necítila. Proto zamířila opačným směrem než Duskclaw. Mířila k řece. Po cestě se na ni usmálo štěstí. Zanedlouho ucítila špačka. Přikrčila se do lovecké pozice a s nastraženýma ušima se plížila vpřed. Zanedlouho viděla malého ptáčka jak poskakuje od jednoho stromu k dalšímu a pravděpodobně hledá něco k jídlu. Stejně jako mladá tulačka, která se k němu neslyšně blížila. Špaček byl tak zabraný do hledání kořisti, že si Rain všiml až když za ním zašustilo křoví. Než stihl uletět, Rain se mu zakousla do křídla a tlapkou ho přitiskla k zemi. S úsměvem popadla svou kořist do tlamičky a vydala se zpět, směrem k potoku. Po cestě ještě rychle našla nějaké pavučiny, aby mohla Mossfurovi zkontrolovat a očistit rány. A nebo to nechá udělat Duskclawa jak mu slíbila? To se ještě uvidí. Zanedlouho už před sebou viděla potok.

Mezitím Duskclaw dál následoval pach jeho potenciální kořisti. Byl to hraboš a už jej měl na dohled. Dusk nebyl zrovna v nejlepší pozici protože mu svítilo ze strany do očí zapadající slunce, ale neměl čas to měnit. Olízl se a přiblížil se ještě o krok, aby měl dobrou pozici pro skok. Když vyrazil, šedé stvoření nemělo šanci utéct. Jedním kousnutím ukončil jeho trápení a vydal se zpátky k potoku. Snad už tam bude i Rainheart. Přidal do kroku. Už pomalu slyšel zvuk zurčící vody v potce.

Rainheart dorazila k spícímu Mossfurovi. Smutně si povzdechla a lehla si vedle něj. Špačka i pavučiny si položila před sebe k tlapkám. Hodně ji chyběl. Sice ji Dusk dělal společnost a znala ho jen chvilku, ale stejně se cítila bez něj nějak.. divně. Jako kdyby to prostě nebylo ono. Mlčky mu olízla ránu na hlavě a poté se pustila do čištění jeho zranění. Krev už z ran nevytékala a celkově se Rain zdálo, že se to zlepšuje. K čištění ani nepotřebovala mech nasáklý vodou. Mezitím na něj nejistě mluvila. Vyprávěla mu o řece a jak hezky se v ní plave. Taky mu povídala něco o lovu. Věděla, že ji neuslyší, ale nijak ji to nezajímalo. Když dokončila svou práci, položila si hlavu na tlapky a povzdechla si. Snad se brzo vzbudí..

Duskclaw za chvíli dorazil na jejich setkávací místo i se svým úlovkem. Mossfur stále ležel, což nebylo nic neobvyklého. Došel k nim a lehl si sedl si se svojí kořistí kousek od nich. Položil hraboše na zem a podával se na Rain. „Jsem tady,“ oznámil jí kdyby náhodou nevnímala jeho kroky.

Rainheart zvedla hlavu a zběsile zamrkala. Ani ho neviděla přicházet. "Všimla jsem si" mňoukla s nepatrným úsměvem a snažila se zakrýt překvapení aby nepoznal, že si ho všimla až teď. Olízla si packu a přitáhla si blíže k sobě špačka. Zamyšleně si ho prohlížela a přemýšlela co říct. Jaký byl lov se ho určitě ptát nebudu... Vlastně celkově bych se nerada bavila o dnešku. Mlčky se zadívala na tmavnoucí nebe. Slunce už zapadlo a na obloze se začali objevovat první hvězdy. Rain nejistě švihla ocasem a přisunula se trochu blíž k Duskclawovi. Ani nevěděla proč, ale už se v jeho blízkosti necítila tak napjatá, jako ještě před pár dny. Teď ji naopak jeho blízkost uklidňovala. Nejistě se na něj podívala. Možná bych se ho na to měla zeptat.. Možná bych si s ním měla promluvit. "Můžu se tě na něco zeptat?" optala se.

„Záleží na tom na CO se chceš zeptat,“ řekl Duskclaw a věnoval jí letmý pohled. Jo, záleží na tom vždycky... Lehl si do trávy a pustil se do svého hraboše. Jestli se chceš ptát na to proč jsem byl nebo nebyl v noci naštvaný tak víš, že ti nedokážu odpovědět. Podíval se na Rain a na jejího špačka a pak zpátky na svého hraboše. Bublání vody v potoce mu připomnělo řeku a tak rychle zatřásl hlavou aby tu myšlenku zahnal.

Rainheart si povzdechla. Těžko říct jestli ji na tohle odpoví. Přemýšlela co by mohla říct jiného, aby se nenaštval a nebo nerozhodl, že se s ní nebude bavit jelikož má hloupý otázky. Prostě se ho zeptám.. Jestli se naštve, tak se naštve. Nic s tím neudělám. "Co se stalo u té řeky? Když jsme byli na lovu" zeptala se ho na rovinu. Doufala, že pochopí jak to myslí. Nejistě se pustila do špačka zatímco čekala než odpoví.

„Já...nevím jestli bych to dokázal vysvětlit,“ mňoukl nejistě Duskclaw, „ale spíš ne...“ Znovu kousnul do hraboše a odsunul ho kousek od sebe. Položil si hlavu na packy a podíval se na Rainheart. Úplně ztratil chuť k jídlu. Zavřel oči. Nedokázal bych to vysvětlit...nevím co se stalo. Cítil v očích slzy které nikdo nemohl vidět. Nakonec se odhodlal říct další větu: „Já nevím...“ Cítil se špatně kvůli tomu že nic nevěděl a chtěl vědět, ale měl se lépe než kdyby to bylo naopak. Otevřel oči aby na načervenalé obloze zahlédl první hvězdy.