Příběh Hromového klanu I.

Duskclaw protočil očima. To se vážně hádají o to kdo se mnou bude a nebude bojovat. Jsem doslova na roztrhání.  Dusk se usmál nad svým vtipem který nikdo jiný neslyšel. Mezi tím jak se hádali se celkem zklidnil, ale bavilo ho poslouchat je jak se hádají. Měl problémy s tím aby se nezačal smát. „Budete v tom pokračovat ještě dlouho nebo se něco bude dít?“    snažil se říct nezaujatě nebo tak, ale nedokázal potlačit pobavený tón.

Rainheart se vztekle otočila na Mossfura. "Ty bojovat NEBUDEŠ!" zasyčela vztekle. "Poradím si sama a jestli budeš pořád chtít, můžeš si proti němu potom klidně bojovat jak dlouho chceš!" Ani nevěděla proč ho brání a nechce aby bojoval... Možná, protože vždy všechny bránila a pokud šlo o klan, byla schopná pro něj i zemřít. Totéž platilo i o členech klanu. Vždycky cítila nesnesitelnou touhu všechny ochránit, ať už měla dotyčného ráda nebo ne. Teď pociťovala touhu chránit Mossfura. Ještě jednou po něm vrhla nesmlouvavý pohled a poté se otočila na Duskclawa. Hodnou chvíli si ho prohlížela, ale potom udělala několik kroků dopředu. Snažila se tvářit co nejvíce klidně, skoro až přátelsky. Opravdu s ním nechtěla bojovat... A chce on vůbec bojovat s ní? To netušila. Ale doufala, že ne.

Mossfur se na Rainheart nesouhlasně podíval. ale nechtěl se s ní hádat "Víte vy co?! Dobře! jestli chcete bojovat, tak si bojujte, ale já s Duskclawem odmítám bojovat! Nevím co jsem udělal a nemám důvod bojovat!Ale jestli vy máte chuť se navzájem zabít, tak fajn... já odcházím" řekl Mossfur chladně, zatáhl drápy, otočil se a zamířil zpátky k potoku.

Wow. On odchází takže by byl dobrý nápad zaútočit na Rain... ale ne, tak zlý zase nejsem. Ať si odejde já ho zastavovat nebudu- ale počkat, potom tu budu sám s Rainheart takže je to i můj problém. Pořád se nechci vrátit k možnosti ji právě teď a tady zabít? „To skončilo rychle,“ zamumlal s potutelným úsměvem,  „kdyby vás to zajímalo já jsem se bavil.“ Protáhl se a posadil se na písčitou zem.

Rainheart mu věnovala nasupený pohled. "Já se tedy moc nebavím" odpověděla lehce naštvaně. Na chvíli přemýšlela co má udělat teď. Nechce s ním bojovat, ale má na výběr? On s ní bojovat chce. Povzdechla si a upřela na Duskclawa nicneříkající pohled. Jestli s ní nechce bojovat, nebude se ji snažit zabít. Jestli s ní bude chtít bojovat a pokusí se jí zabít, bude si muset nějak poradit. Vůbec se jí to nelíbilo, ale neměla na výběr. Najednou se prudce odrazila a s vytaženými drápy se vrhla na Duskclawa. V duchu doufala, že se mýlí a nepokusí se ji zabít.

To jako vážně? Duskclaw se zkusil rychle zvednout ze země, ale všechno se odehrálo moc rychle. Rainheart ho -jako obvykle když po něm někdo skočí- srazila na zem, ale tentokrát se z jejích spárů úspěšně vymanil a vyskočil na nohy. „Není to proti tomu 'válečnickému kódu' takhle na někoho bezhlavě, bez varování a hlavě když je v poziční nevýhodě skočit?“ řekl s výsměchem v hlase, „já ti chtěl říct, že jsem s bojovností polevil, ale když se chceš prát...“ ...tak tě roztrhám na kusy. Připravil se ke skoku a rozběhl se k ní z levé strany. Nezahodím svoji šanci!

Rainheart vztekle zavrčela. V jednu chvíli přemýšlela, že by se nijak nebránila, třeba by ji nechal být. Ale nakonec to zavrhla a rychle uskočila stranou, než k ní stačil doběhnout. Opět se odrazila s přivřenýma očima a vytaženými drápy se znovu vrhla na Duskclawa. Doufala, že tentokrát se ji ze sevření nevymaní. Jinak ho fakt zabije.

Duskclaw uskočil před Rainheart. Počkal si než doskočila na místo, kde předtím on sám stál a tehdy na ni zprava skočil. Pokusil se jí zakousnout do ramene, ale jelikož věděl že síla není jeho moc silná stránka radši kousl dvakrát na dvě rozdílná místa. Jeho drápy se mělce zabodly do jejího masa a z míst, kde předtím byli jeho zuby vytékalo pár kapiček krve. Pokusil se rychle uskočit zpátky aby neschytal další výpad moc z blízka. Olízl těch pár kapek Rainheartiny krve, které ušpinili srst kolem jeho čumáku. Nastavil bojovný výraz a škodolibě se usmál.

Rainheart bolestně sykla a přivřela oči. On jí je vážně schopný ublížit? Cítila jak se ji zmocňuje panika. Ona mu ublížit NECHCE. Jenom ho zastrašit, popřípadě donutit vzdát se. V rychlosti zkontrolovala svoje zranění, a potom na něho upřela pohled svých jasně modrých očí. Teď se opravdu bála. Zhluboka se nadechla a vydechla. Tohle zvládne. Nejistě se přikrčila a rozběhla se vpřed. Tenhle trik ji kdysi dávno naučil její učitel. Při vzpomínce na něj, Rainheart píchlo u srdce tak, že na chvíli zaváhala. Teď však nebyla čas fňukat nad minulostí. Teď se ji budou jeho triky hodit. Bolest v rameni ignorovala. Sice ji drobnější ranky trochu zpomalily, protože ošklivě pálily, ale stejně si byla jistá, že ji to vyjde. Běžela přímo k němu, ale když už byla skoro u něj, mocně se odrazila doleva a hned jak dopadla na zem, znovu se odrazila, takže povalila Duskclawa na bok. Sice není nijak silná, ale trik je v tom, že nepřítel čeká útok zepředu ne z boku, a proto není připravený. Přitlačila ho k zemi a dávala do tlapek všechnu svou sílou, aby se ji nevykroutil.

Duskclaw se pod jejím náporem svalil na záda a zůstal uvězněný pod jejími packami. Pokusil se z jejího sevření vykroutit, bylo to ale neúspěšné. Ležící na zádech v písku se zahleděl do jejích modrých očí. Jeho tlapky nebyly zrovna v pozici, v které by mohli jakkoli odporovat Rainheart, ale hlavou pořád hýbat mohl. Pokusil se pohnout zadní nohou tak aby odvedl její pozornost a pak se jí zakousl do její tmavě hnědé packy. Začal se z jejího sevření vyprošťovat znovu a za chvíli stál zase pevně na nohách.

Rainheart bolestně sykla a odskočila od něj. Rána na pacce ji ošklivě štípala. Sice to nebylo nijak vážné, ale stejně ji to v mnoha ohledech teď omezovalo. To štípání bylo nesnesitelné. Snažila se zklidnit své rychle bušící srdce. Jak je to dlouho co s někým bojovala? Jestli chce přežít musí se soustředit a nebo vymyslet něco jiného, hlavně aby ji nezabil. Nakonec se rozhodla, že se pokusí vyjednávat. "Nechci ti ublížit Duskclawe!" mňoukla skoro až zoufale. Lehce kulhavým krokem popošla blíž k němu.

Takže teď na to jdeme mírovou cestou? Hah, jen proto že jsem ti uštědřil víc zranění než já tobě. „Pokud si dobře pamatuji, hned jak odešel Mossfur tak jsi to byla právě ty kdo po mě skočil,“ řekl chladně, „jen pro tvoji informaci, bojovat jsem nechtěl od té doby co jste se začali s Mossfurem hádat. Ty si mi akorát nedala jinou možnost.“ Přivřel oči a usmál se. Ještě párkrát mrskl ocasem, a pak jí pohlédl do očí. „Myslím že tvoji nabídku příměří přijímám,“ řekl a široce se zazubil. Pro zatím.

Mossfur šel několik chvil a ani si neuvědomoval kam jde. Byl na Rainheart a Duskclawa naštvaný, že chtěli bojovat. Já jsem myslel že jsou aspoň z části přátelé.. a ne že já něco udělám a oni spolu začnou bojovat. Mossfur se zastavil a zaryl drápky do země. Potom se podíval k nebi. Hvězdy stále byly krásné. Když se podíval před sebe zjistil že je na stejném místě jako ráno. Byl na té "louce s kameny". Poznal to tam moc dobře, protože tu byl opravdu nedávno. Procházel se mezi kameny, dokud nenašel kámen na kterém předtím ležel, Došel k němu, sedl si na něj a sledoval hvězdy. Byly opravdu hezčí než všechno co dneska viděl. Dokonce hezčí než Duskclaw. Hvězdy by dokázal sledovat celou noc, ale teď měl žízeň, tak seskočil z kamene aby se mohl napít. Když vešel do vody, opět do ní ponořil hlavu aby si pročistil myšlenky. A když si potom sedl zpátky na kámen a pozoroval hvězdy, jakoby zapomněl na Rainheart, Duskclawa a na to že má pořád hlad.

Rainheart spadl kámen ze srdce. Díky Hvězdnému klanu! Byla ráda, že už dál s ním nemusí bojovat. Ale stejně na něj vrhla lehce nejistý pohled. "Já ti nechtěla ublížit už od začátku" mňoukla tiše. Svůj lehce smutný pohled stočila ke svým tlapkám. "To TY si mi nedal na výběr, když ses na mě hned jak jsme sem přišli, vrhl." Napjatě čekala na jeho reakci a přitom si uvědomila, že rány už tolik neštípají. Ještě, že tak... mohla jsem na tom být mnohem hůř! Když na něj znovu upřela pohled svých modrých očí, bylo ji jasné, že se v jeho blízkosti už nikdy nebude cítit bezpečně. Alespoň, že mezi nimi panuje nějaké to příměří.. Teď stačí doufat, že si jednou v noci neřekne, že by nebylo špatné, zabít ji ve spánku.

„To už je minulost, ne?“ pokusil se Duskclaw utnout konverzaci. Usmál se dokud mu nezakručelo v břiše. Vzpomněl si že už dlouho nic nejedl. Zaryl drápy do písku, udělal v něm tři dlouhé rýhy a řekl: „Pokud bys neměla nic proti tak bych šel na lov.“ Podíval se na noční oblohu. Měsíc už se opět ubíral ke konci své noční cesty, zanedlouho zase začne den se vším svým vedrem a jeho srst shoří. Zavrtěl hlavou a pohlédl zpátky na Rain. S nečitelným výrazem ve tváři čekal na její odpověď.

Rainheart překvapeně zamrkala. Čekala, že odejde aniž by ho její názor zajímal. Už se ho chtěla zeptat jestli nemůže jít s ním, když si na něco vzpomněla. Vytřeštila oči a rozhlédla se kolem. To ne! pomyslela si zděšeně. "Neměli bychom prvně najít Mossfura?" optala se trochu zděšeně. Doufala, že neodešel nikam daleko, aby ho nehledali příliš dlouho. Sice se ji moc nelíbilo, že má být sama v jeho společnosti, ale jak sám řekl.. To už je minulost. Bude se muset alespoň pokusit, chovat se v jeho společnost normálně.

Duskclaw protočil očima. Jak předvídatelné. Naštvaně vydechl a v klidu se jí pokusil říct: „Běž si hledat koho chceš, já si jdu lov a konec.“ Věnoval jí příkrý pohled. To jí na něm tolik záleží? To je jedno... Otočil se k ní zády a odešel bez dalšího slova. Došel opět tak daleko že mu zmizela z dohledu a vydal se hledat kořist. Zavětřil, aby zjistil z čeho si může vybírat. Vítr k němu donesl pach čehosi lehce zkaženého, ale nijak se o to nezaobíral. Kromě toho nezavětřil nic moc jiného, kromě jedné myši. Rozhodl se že nic lepšího stejně nenajde a vydal se po pachu jeho budoucího úlovku.

Rainheart si povzdechla. Vlastně měla něco takového čekat.. jak ji mohlo napadnou, že jí pomůže hledat? Lehce kulhavým krokem se vydala směrem k místu kde naposledy stál Mossfur. Jeho pach byl stále ještě čerstvý. Zhluboka se nadechla přičemž udělala pár kroků dopředu. Oči se ji rozzářily. Šel podobným směrem, jakým šla ona, když se tady poprvé potkala s Duskclawem. Směrem k těm kamenům u řeky. Šla pomalým krokem, jelikož ji ta tlapa kam ji Duskclaw kousl, stále trochu bolela. Doufala, že se ji tam nedostane infekce. Jak tak šla lesem, přemýšlela nad tím co se dnes v noci stalo. Nikdy by ji nenapadlo, že se popere s někým, koho žádala o to, aby s ním mohla nějakou dobu zůstat. Vždycky byla plně věrná svým přátelům. I když... Duskclaw její přítel tak docela nebyl, že? Ona se ho tak snažila brát, ale... možná bude muset ještě chvíli počkat. A nebo ho bude brát pouze jako společníka. Po cestě se několikrát zastavila, jelikož ztratila stopu, ale hned nato ji zase našla a mohla jít dál. Když byla jen kus od kamenů, pach opět ztratila. Povzdechla si a z plných plic zavřískla: "Mossfure!"

Mossfur byl tak zasněný, že úplně zapomněl na všechny jeho problémy, že má hlad, Rainheart a Duskclawa. V tom uslyšel Rainheart, jak volá jeho jméno. Cítil jak se mu ježila srst. Poslední.. ne vlastně.. Předposlední co teď potřeboval vidět, byla ona. Poslední byl Duskclaw. A věděl, že kdyby teď šel s Rainheart, tak by dost pravděpodobně viděl taky Duskclawa, což nepřipadalo v úvahu. Postavil se a udělal jeden krok, když v tom mu znova zakručelo v žaludku. AAAHHH.... jakoby nestačilo že mám problémy s Rainheart a Duskclawem.. Mossfur skočil na nejbližší kámen, ale podklouzla mu noha a on skončil ve vodě. Náraz byl hodně tvrdý, protože voda byla mělká. a na dnu byly kameny. A k tomu když spadl tak se ozvalo silné žbluňknutí a pokud se nemýlil, tak i jeho bolestné syknutí. Sakra. Bolelo ho celé tělo, ale přesto vstal a došel na břeh. Tam si sedl za nejbližší kámen a doufal že je neviditelný a k tomu si vyčítal jaké je nemehlo, že se mu podařilo uklouznout po kameni.

Rainheart nastražila uši. Byla si jistá, že zaslechla Mossfura. Možná to nebyl on, ale nějaké zvíře, nebo něco jiného. Za pokus, ale nic nedá, že? Rozběhla se směrem, kterým měla pocit, že ho slyšela. Rychle vyběhla z lesa. Když se ocitla na kraji řeky, rozhlížela se kolem. Nikde však Mossfura neviděla. Povzdechla si a udělala několik kroků k vodě. Hltavě se napila a poté znovu zavolala jméno toho prašivého kocoura, který ji přidělává starosti navíc. "Prosím! Mossfure, vylez!" zavřískla a doufala, že ji poslechne a opravdu se ukáže. Jestli ho nenajde, půjde se ještě podívat jinam. Mohla se mýlit a ten pach možná vedl někam jinam. Pokud ho však nenajde, půjde najít Duskclawa... A jestli nenajde ani jeho, tak se na ně na oba vykašle a radši spáchá sebevraždu, než aby je hledala kdoví jak dlouho, nebo se toulala kolem sama.

Mossfur odmítal vylézt, ale všiml si že mu krvácí rameno "pitomý kameny" sykl potichu a až pozdě si uvědomil že to řekl nahlas. Snažil se co nejvíc nenápadně, podívat se na vodu. A navíc kameny kolem byly mokré. A jak si teď všiml tak sem tam byly i kapky krve. Mossfur si povzdechl ah.. já jsem velký mistr schovávání, I přesto, že věděl, že najít ho není nic těžkého, zůstával ve své primitivní skrýši. Chtěl Rainheart vidět, ale věděl že by na ní pravděpodobně vyjel a ona by stejně odešla se slovy "nesnáším tě."
Mossfur tuhle myšlenku zahnal a zůstal stát tam kde je.

Rainheart se ušklíbla a vyskočila na kámen, za kterým Mossfura slyšela. "Mám tě!" mňoukla lehce naštvaně. Hned nato seskočila dolů a otočila aby na svého společníka dobře viděla. Hned nato se zatvářila dost naštvaně a bez varování na něj začala prskat a syčet:"Co sis myslel?! Takhle zdrhnout, a když tě hledám, ještě k tomu se schovat?! Hledala jsem tě snad celou věčnost!" Fajn, možná trochu přeháněla, ale byla na něj jednoduše naštvaná. To se nemohl ukázat, když ho volala? Najednou si však všimla, že mu z rány na rameni vytéká krev. Nepatrně sebou trhla. "Co se ti stalo?" optala se už o něco mírnějším tonem.

Mossfur se já prvně lekl, ale než si stihl cokoliv promyslet tak začal co když jsem nechtěl abys mě našla?! To tě to nenapadlo?!" zasyčel a zuřivě máchal ocasem sem a tam "co když jsem se rozhodl odejít, protože se k vám nehodím! Co když s vámi vůbec nechci být? Já nechci žít s někým jako je Duskclaw a ty! To radši zemřu! a zemřu tak jako tak protože neumím moc dobře lovit! Lovit mě učil otec, ale ten je mrtvý! Všichni na kom mi záleželo jsou mrtvý a já s tím nic nezmůžu! Bylo by lepší kdybych pod tím stromem skončil já a ne Snowwing! aspoň bych nikdy nemusel potkat vás a ona by mohla dál žít spokojený život! S ní by jste si rozuměli víc! Já jsem vám jenom na obtíž a všichni bychom na tom byli líp kdybyste mě vůbec nepotkali!" zavrčel Mossfur a s chladným pohledem se podíval na Rainheart. Vůbec si neuvědomil co vlastně řekl a když si to jeho opožděné smysly uvědomily, tak se Mossfur viditelně uvolnil. Zaryl drápy do země a cítil jak mu po tvářích tečou horké slzy. Věděl že teď už se na něj Rainheart ani nepodívá.

Rainheart na něj vyjeveně hleděla. Vůbec nevěděla co si teď myslet. Když začal mluvit, spíše řvát, o dva kroky ustoupila a uši přitiskla k hlavě. Teď stála ve stejné pozici, naprosto ohromená a neschopná cokoliv říct. Cítila jak se celá napjala. Kdo je Snowwing? V hlavě ji teď vířilo spousty otázek a ona se snažila uklidnit svoje rychle bušící srdce. Donutila se uklidnit. Najednou ucítila jak ji zaplavil vztek. Narovnala se, zhluboka se nadechla a klidně na něj pohlédla. "Nechceš žít s někým jako jsem já a Duskclaw?" zopakovala jeho větu klidně. "Co jsem ti JÁ provedla tak špatného?" optala se nepatrně zklamaně. Proč od nich chtěl odejít? Co mu provedla, že si o ní myslí něco špatného? Sice to nevěděla, ale už jenom fakt, že by radši zemřel, než aby žil s někým jako je ONA ji uváděl do rozpaků. Co se to u Hvězdného klanu děje...?

Duskclaw mezi tím dál stopoval svůj dnešní úlovek. Ta první myš mu utekla, protože 'někdo nejmenovaný' po lese začal cosi křičet že to bylo slyšet až sem. Vítr mu sice přinesl pach něaké již ulovené kořisti, ale určitě už tam nějakou chvíli ležela. Vždy dával radši přednost čerstvosti. Naštěstí se nedaleko skrývala náhrada. Přikrčil se a začal se plížit pro svůj nový úlovek. Olízl se. Šedivé stvoření si spokojeně pracičkami čistilo -nebo co to dělalo- hlavu bez jakéhokoliv tušení, že se blíží hrozba. Duskclaw se připravil ke skoku, napnul všechny svaly v těle a zaměřil se na svoji kořist. Vyrazil. Než si myš uvědomila že jí jde o život tak už bylo pozdě. Duskclaw si spokojeně lehl pod strom, kde ulovil onu myš a spokojeně se pustil do jídla.