Příběh Hromového klanu I.

Rainheart se pousmála. "To je dobře" zamumlala si spíše pro sebe. Poté si stejně jako Dusk položila hlavu na packy. Ani ji nedošlo jak dobře se v jeho přítomnosti najednou cítí.. Jestli někdy odejde tak ho zabije, i když se rozloučí. Chvíli takhle ležela s pohledem upřeným před sebe. Nakonec se postavila a posadila se k Mossfurovi, aby zkontrolovala jeho zranění. Nakonec si řekla, že by mohla zají ještě pro nějaké pavučiny. Kdyby náhodou.. "Já.. půjdu pro nějaký pavučiny a možná bych zkusila i něco ulovit" mňoukla a zamyšleně se podívala na svou tlapku. Zvědavě se na Duskclawa podívala, ale po chvíli potřásla hlavou. Ne nebude se ho ptát.. Jak mohla jenom pomyslet na to, že by s ní šel? Je to Duskclaw, nechá ho odpočívat. Ještě rychle zkontrolovala Mossfura, zatímco čekala na reakci Duskclawa.

„Dobře,já tady zatím pohlídám Mossfura,“ řekl Duskclaw a mrkl na Rainheart. Vlastně pravděpodobně usnu a nechám ho jeho osudu, protože s ním stejně nic nezmůžu. On mě přece jen tolik nezajímá. „Pokud mezitím usnu, tak za to nemůžu,“ řekl s úsměvem a začal si znovu upravovat srst. Jo, zbláznil jsem se, měl bych s tím něco dělat. Věnoval letmý pohled Mossfurovi aby Rain dokázal, že jej skutečně sleduje a pak se zase vrátil k svojí čistící proceduře.

Rainheart si povzdechla a přikývla. Odmítala si připustit, že ji to svým způsobem mrzí. Mlčky zamířila do lesa. Párkrát se po cestě zahleděla skrz koruny stromů na hvězdy. Vždycky když je viděla, musela chtě nechtě myslet na svůj klan. Po nějaké době se zarazila, jelikož ucítila myš. Mlčky se vydala po pachu přitisknutá k zemi. Bohužel se ji chytit nepodařilo, jelikož se ji podlomila zraněná noha. Podobně to bylo i se špačkem. Když už to chtěla vzdát a najít nějaký ty pavučiny, ucítila králíka. Naprázdno polkla a nejistě pohlédla na svou zraněnou tlapku. Má to zkusit? Minule ho chytila, teď by to snad zvládla.. Zhluboka se nadechla a v lovecké pozici vyrazila po pachu. Bylo zvláštní, že se ten ušák toulal venku po noci, ale Rain to nijak nekomentovala. Místo toho se ještě víc přikrčila a skoro až nedýchala. Tenhle byl pěkně velký a dost vykrmený. Jestli se ji podaří chytit, bude to hotový zázrak. Kéž se mi Hvězdný klane zase nepodlomí packa a podaří se mi ho chytit pomyslela si napjatě. Zhluboka se nadechla a skočila. Králík byl tak zabraný do okusování trávy, že si blížící hrozby všiml příliš pozdě. Naneštěstí se Rain vykroutil ze sevření, ta se ale nevzdala jen tak. Rychle se znovu odrazila, tentokrát ho přimáčkla k zemi pevněji a poté zakousla. S hrdým výrazem a jiskřičkami v očích se vydala zpět k potoku. Už se nemohla dočkat až se pochlubí svým úlovkem. Byla z toho králíka tak nadšená, že zapomněla na pavučiny. Když už měla oba kocoury na dohled, trošku zrychlila. Nakonec však sykla bolestí a zase přešla do chůze.

Mezitím Duskclaw dokončil hygienu. Celkem se po Raininém odchodu nudil, protože Mossfur toho moc nenamluvil. „Vstávej, hoří,“ zkusil Mossfura vzbudit a šťouchnul do něj, ale bezúspěšně, „zkusit jsem to mohl.“ Tak si znovu položil hlavu na tlapky. Myslím že nikomu nebude vadit když na chvilku usnu. Pomalu zavřel oči a nořil se do tmy. Pak ale uslyšel kroky a zvedl hlavu. Rain? Podíval se do houští odkud ty kroky slyšel. „Jsi zpátky...brzy...“ řekl unaveně.

Rainheart položila králíka na zem přímo před Duskclawa. Tlapku radši držela nadzvednutou, jelikož ji začala zase bolet. Možná jsem se ho neměla pokoušet chytit... Ale stejně to stálo za to! "Od teď mě budeš uctívat.." vydechla vyčerpaně. "Dva králíci za takovou chvíli se zraněnou tlapkou, která pálí jak nevím co a pravděpodobně si ji ukoušu, protože už se to nedá vydržet" vydechla a plácla sebou o zem vedle něj. Byla tak šťastná, že před ním nemluvila nijak obezřetně jako obvykle. Teď s ním mluvila jako s přítelem a byla za tuhle změnu ráda. Ale zato packa její nadšení nesdílela. Rain bolestně zkřivila obličej, když ji nadzvedla aby si své zranění pohlédla. Příště se na toho králíka vykašlu pomyslela si podrážděně a opatrně si své zranění olízla.

„To je působivé,“ řekl Duskclaw nervózně, „ale když si tu packu ukousneš tak pak už se ti bude těžko lovit. Ale proč ho dáváš přede mě, ten je tvůj.“ Posunul králíka před Rainheartiny packy a podíval se na její zranění. Já už od tebe jednoho králíka vzal a nejsem na to nijak hrdý. Každý z nás si bude lovit pro sebe, já nemám zraněnou tlapku abys mě musela krmit jako kotě. Ten večer se nepočítá, to jsem ho ukradl!

Rainheart se ušklíbla. "Chtěla jsem se jen pořádně pochlubit" mňoukla pobaveně. Byla na sebe hrdá, ale ta packa ji vážně štvala. Nejistě s ní potřásla ve vzduchu, jako kdyby si myslela, že se takhle zbaví všech problémů, které má. "Ale.. můžeš si taky kousek vzít. Dlužím ti to za tu vránu" mňoukla s úsměvem. Zamyšleně si prohlédla packu a poté si ji znovu olízla. Pálení pomaličku ustupovalo. Do pár dnů se to snad zlepší a rána se kompletně vyléčí. S nepatrným úsměvem si kus masa z králíka odtrhla a s nadšením se na něj vrhla.

Duskclaw se na ni usmál. „Spíš než jídlu bych teď dal přednost spánku“ řekl a hlasitě si zívl, „byla to dlouhá noc a... prosím nesleduj mne když budu spát.“ Usmál se ještě víc a položil hlavu zpátky na packy. „Já si ulovím něco ráno, ale děkuji za nabídku,“ dodal po chvilce, „ale teď půjdu spát pokud ti to nevadí“ Ráno na všechno všichni zapomeneme a všechno bude v pořádku. Otočil se zády k Rain a bez dalších řečí zavřel oči.

Rainheart nepatrně přikývla. "Dobře" mňoukla. Rychle dojedla zbytek králíka a se spokojeným výrazem se stočila do klubíčka vedle Duskclawa. Byla šťastná, najedená a teď má možnost hezky se vyspat. Nic lepšího si přát nemohla. "Dobrou" zamumlala ještě a poté zavřela oči. Pomalu se spokojeně poddávala spánku..

Rainheart se protáhla a zamrkala. Slunce už bylo dávno na obloze. Hlasitě zívla a protáhla se. Nikdy se necítila, tak dobře odpočatá.. Opatrně se postavila na rozechvělé tlapky a rozhlédla se kolem. Dusklclaw stále spal hned vedle ní. Letmo si ho prohlédla s nepatrným úsměvem. Zatím neodešel.. má štěstí pomyslela si a poté pohlédla na nehybného Mossfura, který ležel vedle ní z druhé strany. Hrudník se mu pravidelně zvedal a rány, taky vypadali už o trochu líp. Nebo, alespoň Rain se to tak zdálo. Na chvíli přemýšlela, že by šla na lov, ale v tu chvíli si vzpomněla na řeku. V očích se ji zajiskřilo. Mlčky si ještě jednou prohlédla oba spící kocoury a poté s úsměvem zamířila směrem k řece. Po cestě furt myslela na včerejší večer. Až teď ji došlo jak přátelsky se k ní Duskclaw choval.. Upřímně jí to překvapilo. Prvně se zdá, že ji nenávidí a teď se k ní chová tak přátelsky. Je za tím něco víc, nebo jenom bere vážně ten nový začátek? Možná je takový normálně, jen jsem ještě neměla příležitost ho lépe poznat.. Jakmile uslyšela tekoucí vodu, trochu přidala do kroku. Tlapka už ji skoro vůbec nebolela, takže si mohla dovolit, skoro se rozběhnout. Od velkých kamenů, které míjela noc kdy potkala Duska, se odrážely sluneční paprsky a na chvíli ji oslepily, jelikož si zvykla na šero z lesa. Když několikrát rychle zamrkala, rozběhla se k řece. U břehu se zastavila. Nejistě si prohlédla svůj odraz ve vodě a poté se dychtivě napila. Voda byla příjemná, trochu studená, ale to mladé tulačce vůbec nevadilo, jelikož ji bylo poměrně teplo. Chladná voda je přesně to co teď potřebuje. S úsměvem vkročila do řeky. Rána na tlapce ji zprvu začala zase štípat, ale za chvíli to přešlo. Když už ji byla voda k bokům, zastavila se. Dál byl proud silnější. Nejistě střihla ušima a poté skočila. Chvíli se užívala, ten krásný pocit, když mohla být ve vodě. Hned jak se vynořila, doplavala zpět ke břehu kde chvíli jen tak posedávala a přemýšlela. Stejně jako obvykle si při pohledu na řeku vzpomněla na noc kdy přišla o klan. Trochu se napjala a zachvěla se. Ani nevěděla proč se vlastně nebojí vody, když kvůli ní přišla o rodinu.. Povzdechla si. V jednu chvíli by byla ráda, kdyby se řeky bála. Měla by jistotu, že se nikdy nebude opakovat, to co před několika dny zažila. Ale láska k vodě byla hold silnější než strach z ní... Rain se oklepala a vyšla na břeh. Ještě jednou se napila, a poté zamířila zpátky k potoku.

Duskclaw pomalu otevřel oči. Pomalu se zvedl na nohy a se zívnutím se protáhl. Podíval se na místo kde by měla být Rain a pak na Mossfura. Asi šla na lov nebo tak. Rozhlédl se kolem. Slunce už bylo na nebi a začínalo svoji každodenní cestu. Ostře svítilo do očí a odráželo se od vody v potoku. Nejistě přešel k potoku aby se napil. Chladná voda mu namočila srst na hlavě nad čím se podrážděně zašklebil. Nikdy nechápal jak někdo může mít vodu rád. Zvedl čumák od vody a zatřepal hlavou. Snad slunce tu vodu brzo vysuší.

Rainheart vesela cupitala k potoku s úsměvem na tváři. Po cestě ucítila špačka, který ji kvůli její neopatrnosti uletěl, jelikož šlápla na větvičku. Za chvíli však ucítila straku, která si naopak prasknutí menší větvičky nevšímala, nebo ji snad ani neslyšela, což byla pro Rain výhoda. Nevěděla o mladé kočce dokud se nevyřítila z křoví, a když se pokusila uletět, bylo příliš pozdě. Hned jak měla Rain potok na dohled, všimla si Duskclawa stojícího u vody. Kdyby to byl třeba Mossfur, naschvál by do něj strčila, aby se taky pěkně vykoupal. Ale tohle byl Duskclaw, takže se rozhodla, že na tento nápad by měla co nejrychleji zapomenout. "Dobrý ráno" mňoukla, když dorazila k Duskovi a lehla si kus od něj. Stále z ní odkapávala trocha vody, tak si od něj držela dostatečný odstup. Straku si položila mezi packy a přátelsky se na Duskclawa pousmála.

Duskclaw Rain věnoval letmý pohled. „Nápodobně,“ řekl s mírným úsměvem. Pozorně si prohlédl její kožíšek a jen čistě ze zájmu o její odpověď se zeptal: „Proč jsi tak mokrá?“ Myslím že je to jasné, ale je třeba v jisté části lesa prší tak abych tam nechodil. Ale beztak udělá nějakou pitomost zase jen ona. Přešel blíže k ní a posadil se. Podíval se na straku co měla mezi tlapkami. To bude určitě ta co mi uletěla. Straka co ví co je to spravedlnost. Wow.

Rainheart hlasitě zívla a olízla si poraněnou tlapku. "Šla jsem si zaplavat" mňoukla klidně s jiskřičkami v očích. "Není nic lepšího než si jít po ránu zaplavat." Poté se však zarazila. "Tedy.. pro mě je to fajn.. Ráda si jdu jen tak po ránu zaplavat" zamumlala lehce nejistě. Stále nechápala, jak nemůže mít rád vodu, ale rozhodla se to neřešit. "Jak ses vyspal?" optala se rychle, aby nějak navázala konverzaci a nejistě si prohlížela ránu na tlapce. Už to vypadalo mnohem líp, za což byla velmi ráda. Snad se to co nejdříve zahojí.

Duskclaw se jí podíval do očí. Tuhle odpověď čekal, ale nad představou ranního plavání se mu zježili chlupy. „Dobře...“ odvětil krátce. Často si říkám co je to za otázku, co se kolem tebe dělo v noci si nepamatuješ. „Ty?“ zeptal se aby se necítila uraženě, i když ono by se asi nic nestalo. Začal si jako obvykle oblizovat svoji levou packu.

"Skvěle" odvětila Rainheart nervozně. Zadívala se na svou kořist, která před ní ležela. Momentálně na tu straku chuť neměla. S povzdechem ju odsunula dál a položila si hlavu na packy. Zadívala se na potok. "Proč se vlastně bojíš vody?" zeptala se Duskclawa. Tahle otázka už ji trápí dost dlouho a určitě se vody nebojí jen tak. Letmo na něj pohlédla aby viděla jeho reakci.

Duskclaw si přestal upravovat srst na tlapce. „ Já se vody nebojím, jen ji nemám rád,“ odpověděl Duskclaw podrážděně, „a nemám k tomu pravděpodobně žádný veliký důvod. Proč před tebou myš uteče když tě nikdy v životě neviděla? Protože jí instinkt velí že se má bát.“ Nebo taky proto že neumím plavat, protože mě to nikdy nikdo nenaučil. Otočil hlavu aby se podíval na Mossfura jestli náhodou nevstal a pak se podíval zpátky na Rainheart. „Možná by byla správná otázka, proč TY se nebojíš vody,“ dodal po chvíli, „myslím že ty k tomu máš pádnější důvod než já. Já vodu nemám rád, ale na tvém místě bych ji nenáviděl.“

Rainheart sebou nepatrně škubla. Sama nad tím ještě před chvílí přemýšlela. Proč se nebojí vody, když kvůli ní přišla o vše? Proč ji nedokáže nenávidět? Rainheart se zatvářila skoro až zoufale. "Já nevím" vydechla. "Opravdu netuším.. Moje učitelka mi říkala, že jsem jako malé kotě milovala déšť. Kdykoliv pršelo, ostatní se schovali, zatímco já běhala po táboře a prý mě nebylo možné dostat zpět do školky. Od řeky jsem se vždy držela dál.. Ale najednou se všechno změnilo. Najednou mě z vody nikdo nemohl dostat. Sice jsem kvůli ní přišla o domov, ale jak mám nenávidět něco co skoro celý život miluji?" zašeptala s pohledem upřeným na potok.

„Hmm...“ Duskclaw začal vzpomínat, „já, tak daleko jako sahá moje paměť jsem déšť vždy nenáviděl.“ Špatně se mi představuje jaké to muselo být v klanu... učitelé a velitelé... mají moc složitý systém organizace. Zamyslel se a po chvilce dodal: „Záleží na tom jestli jsi milovala více klan nebo vodu. Pokud klan ta by jsi měla vodu nesnášet. Pokud to bylo naopak tak máš právo na to pořád vodu milovat.“ Chvilku přemýšlel nad tím co právě řekl. Proč nic z toho co řeknu nezní tak dobře jako když si to představuji v mé hlavě?

Rainheart na něj pohlédla s pootevřenou tlamičkou. "Co? Ne!" vyjekla zmateně. "Zbožňuji vodu, ale vždy jsem byla věrná klanu! Měla jsem tam přátelé, rodinu.. Já jsem.." Rainheart se zarazila. A není to pravda? Vždyť na mě každý vždycky hleděl podezíravě, skoro jako kdyby očekávali kdy udělám něco špatného... Potom se však zamračila. Ne, zbožňuji vodu, ale klanu jsem byla vždycky věrná "Vždy jsem byla věrná klanu. Vždy u mě byla na prvním místě rodina!" zasyčela a probodla Duskclawa naštvaným pohledem. Ani nevěděla proč ji to tak naštvalo.. Ale jak tohle může vůbec říct? Jistě, že měla vždy radši klan než nějakou vodu!

Duskclaw jí nevěnoval moc pozornosti a prohlížel si svoji pravou tlapku. „Jo, jasně chápu,“ začal se ospravedlňovat, „ale vlastně, jak já to můžu chápat když jsem nikdy v žádném klanu nebyl.“ Protočil očima a olízl se. Podíval se na Raininu straku a pak zpátky na svoji tlapku. Nezaujatě se podíval stranou a přemýšlel nad tím co Rain řekla. Některý věci prostě nechápu. Voda ti zničí život a ty si pořád hraješ na rybu. Já myslím že ty jsi tady ta co se zbláznila, ne já.

Rainheart se na něj stále naštvaně dívala. Ani si pořádně neuvědomovala jak ji ten jeho klidný a nezaujatý pohled vytáčel. "Na tom není nic nepochopitelného" odsekla. "Mezi klanem a rodinou není takový rozdíl. Ano, žíješ ve společnosti více koček, ale o to je to lepší. Navzájem si kryjete záda, bojujete a lovíte po svém boku." Nakonec si povzdechla a položila si hlavu na tlapky. Smutně se zahleděla na straku před sebou. "Já tam měla rodinu Duskclawe. Sice jsem nikdy nepoznala svoji matku ani otce, ale měla jsem tam přátele" ke konci se ji hlas zlomil. Naprázdno polkla. "Vodu mám ráda, ale klan.. to je něco úplně jiného" špitla a povzdechla si. Tolik by si přála ještě jednou vidět svoje přátele. Alespoň jednou. Najednou ji přepadl vztek. Za tohle všechno moje trápení může voda.. Šlo mu o tohle? Abych kvůli němu nenáviděla vodu stejně jako ju nenávidí on?

Jako bych tomu měl JÁ rozumět. Znovu protočil očima a podíval se stranou. „Jasně, jasně...“ řekl nevrle. Klan a rodina je něco jiného. Možná ti to přijde jako "rodina", ale nikdy to nebude rodina. Klany nejsou nic výjimečného, jen skupina myších mozků co se cítí špatně když nemají někoho kdo je kryje.Pak si řekl že začne nové téma: „Co se stalo tvým rodičům žes je nepoznala?“ Normálně by se neptal, ale když někdo vyprávěl nějaké bolestivé vzpomínky vždycky ho to nějakým způsobem zaujalo.

Rainheart sebou škubla, jako několikrtá před tím. "Já.." začala nejistě, ale hlas se ji zlomil. Nejistě zvedla hlavu a naprázdno polkla. Tohle pro ni bylo jedno z nejhorších témat.. Proč se musel ptát? "Moje nevlastní matka říkala, že zemřeli když mi byl asi jeden měsíc. Prý na nás zaútočil jiný klan a.. Zabili je když se mě snažili ochránit, před nepřáteli" Rain se zhluboka nadechla. "O matce vlastně nic nevím.. Kdykoliv jsem se někoho zeptala jak se jmenovala, tak mi řekli, že se o to nemám starat. Že to není nic důležitého co bych měla vědět. Že mi stačí to, že vypadala úplně jako já" zamumlala a nepatrně se pousmála. "O otci mi vyprávěl každý druhý. Prý to byl silný a statečný válečník, který se měl dokonce stát velitelem." V očích se ji zračila hrdost, ale poté zesmutněly. "Tak strašně moc bych si přála je vidět.. poznat je. Je možný aby ti chyběl někdo koho jsi vlastně ani nepoznal?" zeptala se přiškrceným hlasem. V očích ji štípaly slzy a několikrát sebou trhla, jak se snažila klidně dýchat. Hlavně klid.. Rainheart pevně zavřela oči a odvrátila od Duskclawa pohled. Nechtěla aby ji viděl se slzami v očích a naprosto zničeným výrazem. Pravděpodobně ji stejně viděl, ale to ji bylo momentálně jedno.

Nevím jestli ti může chybět někdo kohos nepoznala, ale když i nechybí někdo kohos poznala tak myslím že je to možné. „Myslím že je správné chtít poznat něco, co jsi neměla možnost poznat,“ řekl Duskclaw jako by o tom něco věděl, „ale třeba je jednou potkáš v hvězdném klanu.“ Nebo možná v tom co je jeho opak. A nebo ani jedno neexistuje a všichni nám o tom lhaly a už se nikdy nepotkáte. Život je krutý, smrt taky...tím pádem posmrtný život dvojnásob. Věnoval jí letmý pohled. Vypadala jakoby ji to hodně trápilo. On sám si to nedokázal úplně představit a ani nechtěl.