|Normální| Willowpaw a Silentbreath: Dvě kočky, jedna cesta

She (Silnet) se procházela po lese a vlastně ani nevěděla, proč jsem šla. Možná pro bylinky nebo taky jen chtěla vypadnout z jejich umírajícího území, které jí povětšinou nevadilo, ale jednou za čas si prostě musela oddechnout. Také by se tu mohla pokusit něco ulovit, kdyby se jí tedy chtělo. Nakonec si jen lehla pod jeden ze stromů a koukala po okolí. Na nic nemyslela a po chvíli si dokonce zavřela oči. Neměla v plánu spát, to vůbec, jenom se chtěla trochu odreagovat. Nad ničím nepřemítat a nechat své tělo trochu dáchnout. Kolem těla si obmotala ocas a vydechla. Bylo jí fajn. Přesto měla zapnuté všechny smysly, kdyby se k ní snad chtěl někdo přiblížit.

Břízový les
Netušila jsem, jak jsem se sem dostala, nebo co mě sem přivedlo. Ale to mi bylo stejně fuk. Procházela jsem mezi stromy, jejichž kůra měla stejnou barvu, jako měla má matka. Při vzpomenutí si na krásnou bílou kočku s černým mramorováním se mi sevřely útroby. Ve vzpomínkách jsem viděla její vyděšený pohled, bolest sršící z očí, cítila jsem pach jejího spáleného masa, viděla hořící srst. ,,Ah-h..!'' vydala jsem divný bolestný pazvuk a vší silou kopla do nejbližšího kamínku, který odletěl pár metrů daleko. Zatnula jsem zuby a zadržovala slzy. Klid Willow, nejsi přece měkota! Opakovala jsem si v duchu. ,,Podělanej život!'' vykřikla jsem a rozzuřeně nakopla další šutr. Tentokrát větší. Sice se odkulil a narazil do jednoho ze stromů, ale narazila jsem si o něj tlapku. Sykla jsem a zatřepala s ní ve vzduchu. Netušila jsem, že je někdo poblíž. Možná ještě blíž než by mě napadlo. Byla jsem jíž několik dní úplně sama a se společností jsem už nepočítala.

Bylo to krásných pět minut ticha a klidu. Otevřela jedno tyrkysové oko a nastražila velké uši. Prostě jí pořád musí někdo rušit. Prvně slyšela jakási rozčílená slova a následně tlumené rány, nejspíše od kamenů nebo něčeho takového. Povzdechla si a otevřela i druhé oko. Když slyšela, že se druhá kočka blíží, dokonce si stoupla na všechny čtyři a se zívnutím se ještě protáhla. "Nehulákej tu tak, tenhle les není jen tvůj," zabručela směrem ke kočce, když vyšla spoza stromu. Stály si teď tedy tváří v tvář. "Krom toho nadávat na život je celkem klišé," uchechtla se a sedla si, přičemž si kolem tlapek obmotala ocas.

Už jsem se chystala si tlapku olízat. Když v tom se ozval něčí hlas, načež se přede mnou vynořila cizí kočka. Jakoby nestačilo, že jsem pouze malé koťátko, tahle kočka byla opravdu velká. Její dlouhé nohy mě až děsily! Polekaně jsem uskočila vzad, celá se naježila a nahrbila ve snaze vypadat větší. No bylo mi to prd platné. Spíš jsem mohla vypadat vtipně, jako nějaké strašidlo z dětských pohádek. Jestli po mně skočí, jsem v háji. Kočka byla sice dost hubená a nevypadala na válečníka, ale pořád byla silnější než malé kotě. Avšak vypadala klidně. Srst mi začala lehce klesat, když se posadila, ne však úplně. ,,Klišé?'' nadzvedla jsem nechápavě obočí. Tento pojem jsem ještě neslyšela. Beztak mi chce ublížit. Jen si hraje na hodnou tetičku! Proběhlo mi hlavou a donutilo mě to nepolevovat v ostražitosti. Už jsem byla opravdu pomatená a nepřítele jsem začínala vidět skoro ve všem.

Když si She kočku chvilku prohlížela, došlo jí, že bude ještě kotě. Což bylo pro neznámou docela štěstí, protože She měla koťata ráda a neubližovala jim. "Neublížím ti, nemusíš se bát," mávla packou a přivřela oči. "Klišé je něco, co je už ohrané. Je to něco, co se stále opakuje," vysvětlila mladé kočce a stáhla uši dozadu. Znala tolik osob, které nenáviděly svůj život, že byla výhra potkat někoho kdo není v depresích. Ale této mlaďounké kočce to odpustila. Ještě nebyla dostatečně stará na to, aby se zvládla vypořádat se situacemi nějak jinak... líp. "Kde máš rodiče?" podívala se a ni zvrchu a pohodila ocasem. Neměla by se tu toulat sama, kdyby jí potkal někdo jiný než Shy, mohlo být už klidně po ní.

Byla jsem na pochybách, jestli jí to můžu věřit, nebo to na mě opravdu jen hraje. Každopádně vypadala moudře a neprojevovala žádné známky agrese. Zklidnila jsem se a opatrně se posadila. Stále jsem si udržovala odstup a v případě nutnosti jsem byla připravena vzít nohy na ramena. ,,Aha.'' pípla jsem tiše. Mou pozornost upoutaly ty lesklé věcičky v jejích uších. Tohle jsem ještě neviděla. Její otázka mé znepokojila. ,,Nemám..'' zamumlala jsem a sklopila pohled k zemi.

Sledovala její chování, které bylo spíš vystrašené než to obvyklé hravé, které mláďata mívají. Zaznamenala dokonce i její zájem o ozdůbky co měla v uších a nose. "To jsou náušnice, až budeš větší, můžeš si je nechat dát do uší a nosu taky," mrkla na ní velkým okem a trochu se usmála. Jo, když šlo děcka nebo její rodinu, vždycky se z ní stalo někdo úplně jiný. Nad odpovědí o tom kde má rodiče se nespokojeně zamračila. Buď byli tak nezodpovědní a zbavili se svého potomka nebo oba nežili. No nehodlala to teď rozpitvávat. "Jak dlouho jsi sama a kdy naposledy jsi jedla," pozvedla obočí v otázce.

,,A nebolí tě to?'' zeptala jsem se se zájmem a opět pohlédla na ozdůbky. Při představě jak se to tam dostalo jsem se lehce otřepala. Strach z neznámé ze mě pomalu opadal a mé ztuhlé tělo se uvolnilo. Nad její otázkou jsem se zamyslela. ,,Několik dní. Možná dva týdny.'' Odhadování času o samotě mi dělalo problém. Jako na zavolání mi zakručelo v břiše. ,,Dva dny. Dnes je to třetí.'' broukla jsem. Jelikož jsem ani nestihla zahájit trénink, neuměla jsem si ulovit potravu. A proto jsem se musela spoléhat na zdechliny, brouky, červy a lesní plody. Ovšem u bobulí jsem si nebyla příliš jistá a proto jsem se jim snažila vyhnout.